Těsně před Vánoci, v úterý 21. prosince, se mohlo občanům České republiky zdát, že dostanou pod stromečky ještě jeden, nečekaný a spíše nevítaný dárek: prezidentskou republiku. Otec vlasti, král a císař Václav si povolal na Hrad rozvaděnou šlechtu z vládní koalice, její vladyky sjel jako neposedné pacholky, a když mu slíbili, že už se přestanou škorpit, propustil je milostivě zpátky do podhradí. Nad Čechami se rozsvítila betlémská hvězda a tichá noc poskytla tolik potřebný klid na práci, hlavně soudružkám, pardon, občankám, aby mohly dopéci cukroví a vánočky.

Média využila klidu na práci k horlivému zvěstování příchodu prezidentské skorodiktatury a premiéra Nečase zhusta peskovala za jeho slabost.

Ano, byť je náš politický systém dle psané ústavy i zaběhané praxe parlamentní republikou, může se mu někdy stát, že se vychýlí kamsi jinam. V úterý 21. prosince byla Česká republika skutečně de facto republikou prezidentskou. Nicméně změna klasifikačního zařazení by vyžadovala, aby ona „úchylka“ vydržela, a stala se tak systémovým rysem, což předpokládat nelze. Už od éry Václava Havla platí jednoduchá úměra: čím je vládní většina rozhádanější a slabší, tím je prezident silnější. A naopak. Vládne-li konzistentní nadpoloviční většina, je prezident tím, kým ho chce mít psaná ústava: spíše jen ceremoniální hlavou státu, jež o své vůli nemůže prosadit takřka nic. (S výjimkou situace, kdyby měl silnou pozici v některé z vládních stran.)

Pokud se však vládní sestava přímo rozpadá, pak je prezident vlastně poslední instancí, k níž se lze obrátit. A právě v těchto chvílích mu přichází na pomoc síla takřka mysteriózní: prezidentská aura, zažehnutá sice T. G. Masarykem, leč vědomě čerpající z tradice českých králů.

Podle lidoveckého ministra Mořice Hrubana prý Masaryk na nějakém výletě reagoval na panorama hradu Křivoklát slovy, že by „tyhle feudální památníky měly zmizet“. Nicméně za své sídlo si bez váhání vybral „feudální“ Pražský hrad. „Prezident – jak stabilita jeho funkce ukazuje – je nejspíše ze všech ústavních činitelů orgánem státní tradice. Hrad mu to také stále připomíná. To není jen tak, dívám-li se z Hradu na Prahu, musím myslit na to, jak by ty naše problémy luštil ten či onen Přemyslovec, co by s tím dělal takový Karel Lucemburský. Za sto, za dvě stě let po mně zde bude zase někdo přemýšlet za tento stát – tu pak chtěj nechtěj zmocňuje se tě genius loci,“ cituje Masaryka historik Antonín Klimek v knize Boj o Hrad.

Těžko soudit, jak by tajně pořízené nahrávky z kauzy Drobil „luštil ten či onen Přemyslovec“, symbolicko-psychologické důsledky genia loci Pražského hradu a Masarykova odkazu však můžeme pozorovat dodnes. Daly by se shrnout i větou, že navzdory psané ústavě vlastně žijeme v konstituční monarchii. (Která, zpravidla jen na pár dnů v roce, občas přechází v prezidentský systém nebo také v monarchii více absolutistickou.) Co by však měl učinit Petr Nečas, aby se opět stal reálným vládcem, a nikoliv symbolem váhavce a slabocha? Nemohu se ubránit pocitu, že někteří z těch, kdo ho vyzývají, aby se vzmužil, pracují ve své mysli s postavou Arnolda Schwarzeneggera, svého času dle Guinnessovy knihy rekordů „nejdokonaleji vyvinutého muže na světě“. Když se tento zdatný nejen kulturista, ale i obchodník stal v roce 2003 guvernérem Kalifornie, ozývaly se pochybovačné, ba posměšné hlasy: kalifornští voliči jsou primitivové žijící v představě, že hlasují pro nějakou figuru z Arnoldových filmů, například pro Terminátora.

Nicméně Arnold si vypracoval i pozici v Republikánské straně, a navíc se dovedl dobře oženit – vzal si Marii Shriverovou z rodinného klanu Kennedyů (neteř JFK). Od roku 2003 tak v Kalifornii panuje de facto velká koalice či opoziční smlouva: když něco nejde protlačit přes republikány, pomohou, přes manželku, demokraté. „Bella gerant alii, tu, felix Austria, nube!“ neboli „Ať jiní vedou války, ty, šťastné Rakousko, se zasnubuj.“ Žádný div, že právě rodák ze Štýrského Hradce má v krvi zásady habsburské politiky, které ho dovedly k úspěchu i za „velkou louží“.

V politice se totiž síla vytváří pečlivým pěstováním vazeb, sítí a klanů, samozřejmě nejenom na rodinném základě – silný a úspěšný politik musí být zkrátka „vazbič“; i v jednadvacátém století politika zůstává v podstatě feudální záležitostí. Česká republika tak dospěla na práh neřešitelného dilematu: aby byli premiéři silní, musejí mít za sebou patřičné vazby, což bez (jisté míry) korupce a nepotismu nejde. Vyvolá-li boj za absolutní čistotu jen další vlny nestability, nabízí se takřka sama „kacířská myšlenka“, zda se raději nespokojit s prvorepublikovým Švehlovým: „Když už žerou, tak ať alespoň nemlaskají!“ (V aktualizované verzi: „ať alespoň tolik nedrobí“.)

K tomu však máme na prahu nového roku hodně daleko. Počet dnů, kdy budeme de facto prezidentskou republikou, tudíž v příštím roce asi naroste.

LN, 27.12.2010

Autor je politolog