Pražský zastupitel za sociální demokracii Miroslav Poche si před volbami pustil pusu na špacír. Coby vyslanec města ve společnosti Pražská energetika pobírá štědré odměny. Po zdanění prý zhruba milión sto tisíc korun. Aby si však voliči nemysleli, že vše skončí v jeho kapse, uvedl, že statisícovými částkami sponzoroval svoji stranu. Nečinil tak ovšem otevřeně, nýbrž skrytě, prostřednictvím dalších osob a jejich přibližně padesátitisícových členských příspěvků do partajní kasy. Pro jednoho podvod, pro druhého klukovina. Není ani známo, kolik dalších Pocheho kolegů postupuje obdobným způsobem. My si však všimněme hlavně dvou klíčových otázek, které tato kauza nastoluje.

První se týká financování politických stran. Chceme partaje finančně závislé na státu, nebo na sponzorech? V posledních měsících se v souvislosti s šetřením veřejných prostředků hodně hovoří o nutnosti snížit částky, které strany získávají za úspěch ve volbách a za vybojované mandáty. Jistě pro tuto cestu existuje dlouhá řada dobrých důvodů. Rubem této mince však je posílení závislosti stran na soukromých dárcích.

To přirozeně zvýhodňuje ty strany, které mají programově blízko k zájmům velkých, především však majetných podnikatelů. Naopak levicové či všelijak nekonformní partaje by byly znevýhodněny. Vztyčeným varovným prstem je také příběh, který se odehrál v roce 1997 a v němž se za údajnými sponzory ODS Indem Sinhou a Maďarem Bácsem skrýval tenista Milan Šrejber vlastnící Třinecké železárny.

Navíc platí, že čím víc prostředků strany získají od sponzorů, tím víc jim budou zavázány. Může tak dojít k deformování principu, podle kterého politici realizují program, pro který získali důvěru svých voličů.

Nakonec jako nejčistší varianta se jeví financování stran jejich vlastními členy, formou různě nastavených členských příspěvků. Tímto by se mohl také bránit Miroslav Poche. Je zde však jeden háček. Pražský zastupitel fakticky nepostupoval své straně svoje vlastní úspory, nýbrž peníze, které v souladu se zákonem obdržel od společnosti zřizované městem. Přitom přímé sponzorování stran státními či městskými firmami je zákonem zakázáno.

Tím se dostáváme ke druhé vážné otázce. Kde je hranice mezi výkonem role zastupitele a soukromým angažmá politiků v městských či polostátních společnostech? Komunální politici nemají v představenstvech městských firem co pohledávat. Účast v dozorčích radách působí mnohem logičtěji. Za ni by však zastupitelé neměli být honorováni. Vždyť pouze naplňují svůj mandát. Zbudou-li přesto nějaké korunky k rozdělení, měly by rovnou putovat do městského rozpočtu.

Nejde jen o eliminaci banální lidské závisti. Rozmisťování zastupitelů do orgánů veřejných firem má velmi blízko k politické korupci. Lokální koalice tímto způsobem mohou pacifikovat opoziční politiky nebo rozdělovat pašalíky svým zasloužilým činovníkům. Ani jedna z těchto možností není lichotivá jak vůči pravidlům demokracie, tak vůči zásadě dobré, zodpovědné správy.

Není od věci si vzpomenout, jak ještě na jaře čerstvý lídr občanských demokratů Petr Nečas hovořil o tom, že nejen ministři, ale ani poslanci by neměli zasedat v orgánech firem se státní účastí. Podle Nečase se jedná o něco tak samozřejmého, jako je umytí rukou po použití toalety. Uplynuly měsíce a Nečas musel nasadit zpátečku. Politikům se z rádoby ekonomických postů nechce. Šéf premiérových poradců Martin Říman dokonce zasedl v čele dozorčí rady společnosti ČEZ.

Změnit předpisy upravující angažmá politiků v orgánech firem s veřejnou účastí by nebyl až tak vážný problém. Mnohem obtížnější je přesvědčit politické aktéry, že by neměli paralelně hrát na vícero hřištích a když už přijmou nabídku hostovat v ekonomickém ringu, neměli by za to pobírat samostatný honorář.

Z tohoto úhlu pohledu je nečekaně se před volbami vynořivší kauza jednoho pražského zastupitele významným ponouknutím k veřejné diskusi jak nad náplní práce politiků, tak nad finančními toky mezi veřejnou sférou, volenými zástupci a jejich politickými stranami.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6