Rozděláváte často oheň křesáním? Jako prázdninový experiment je to zejména pro děti docela vzrušující, ale asi byste se vysmáli každému, kdo by vám zkoušel tvrdit, že to je pokroková moderní metoda, jak rozdělávat oheň. Sociální demokracie se rozhodla uspořádat své první vnitrostranické referendum. Udělala to formou sobě vlastní, odpovídající době jejího vzniku. Není to zrovna vizitka moderní politické strany a být jejím fanouškem, rychle bych se rozhlížel po nějaké modernější straně.

Vnitrostranické hlasování, na kterém se podílejí všichni členové strany, na české politické scéně Svobodní provozují již pět let. Není pravda, že ČSSD je první. Svobodní si pro to vyvinuli vlastní unikátní programové vybavení, které umožňuje to, s čím se ČSSD nyní chlubí, totiž uspořádat celostátní hlasování - jenom s tím rozdílem, že hlasování proběhne v průběhu jednoho týdne místo čtyř týdnů a uskuteční se s nulovými náklady místo půl milionu či celého milionu. Členové hlasují po internetu z libovolného místa na zeměkouli a hlasování nejenom že je tajné, ale dokonce každý hlasující dostane elektronickou stvrzenku o tom, že hlasoval. Unikátní číselný kód na stvrzence mu po skončení hlasování umožňuje ověřit si, zda byl jeho hlas započítán. Svobodní dokonce na celostátní úrovni nikdy nerozhodují jinak, než za účasti všech členů. Všechny vnitrostranické volby se rovněž odehrávají v elektronické podobě za účasti všech. Je to totiž metoda nejenom demokratická, ale velmi obtížně manipulovatelná.

Jednou z otázek, o které budou sociální demokraté rozhodovat, má být účast řadových členů na schvalování kandidátek. V této oblasti nastal také pozoruhodný pokrok, o kterém se možná v české kotlině a v Lidovém domě příliš neví.

Největším problémem demokracie je už desetiletí korupce, která probíhá především uvnitř politických stran při sestavování kandidátek. Straník, který chce udělat kariéru, musí nějak ‚uplatit‘ své spolustraníky, aby jej ve formálně demokratické proceduře zvolili za kandidáta. V praxi to bývá nějaké delegátské shromáždění, jehož počet členů je předem daný a počet delegátů jen zřídka převyšuje stovku. Ambiciosní straník si spočítá polovinu tohoto počtu, přičte jedna a ví, kolik ho bude nominace na kandidátku stát. Často se nejedná o finanční úplatky, ale o příslib nějakých funkcí nebo jiných výhod po zvolení. Často to také bývá příslib podpory v jiných následujících primárkách. Ze svobodné demokratické soutěže, ve které by měl vyhrát ten nejlepší, se stává fraška, protože různé skupinky, aliance a někdy i spojenectví navzájem se nenávidících straníků naprosto znemožňují, aby zvítězil ten nejlepší. Někteří si na absenci férové soutěže zvykli již natolik, že jim připadá slibování funkcí za jistou protislužbu jako běžná součást demokracie. To je ale popřením podstaty demokracie, která je založena na férové soutěži bez deformací v podobě zákulisních dohod a obchodů. Pokud onen ambiciózní straník zjistí, že se mu nepodaří zkorumpovat dostatečný počet spolustraníků, zpravidla si přivede takzvané ‚mrtvé duše‘. Naverbuje dostatečný počet lidí, kteří o politiku nemají vůbec žádný zájem, aby se změnila hlasovací aritmetika, nutná ke získání nominace. A zkušenosti ukázaly, že politik, který svou kariéru začal korupcí, pokud je zvolen, prostě pokračuje v tom, co se v mládí naučil – totiž v korupci.

Zejména v poslední čtvrtině dvacátého století probíhaly experimenty, jak tento problém vyřešit. Zkoušely se psychologické testy, zkoušely se výběrové komise, zkoušely se různé bodovací systémy, zkoušelo se zapojení head-hunterů a personalistů, ale výsledky byly v průměru horší, než z vnitrostranických zkorumpovaných primárek. A to dokonce bez toho, že by se bralo v úvahu riziko zkorumpovaných personalistů a komisí, kterých je podstatně méně, než straníků.

Nakonec v posledním desetiletí minulého století přišel někdo s myšlenkou, že by pro primárky mohl fungovat stejný, teoreticky nevysvětlitelný princip, totiž že by si vybrat měli voliči místo straníků. Mohou-li voliči rozhodovat ve volbách, asi jsou dost moudří na to, aby si do voleb vybrali správného kandidáta z mnoha navržených. Tak vznikl koncept otevřených primárek.

Zpočátku se systém, ve kterém o kandidátkách nerozhodují straníci, ale sympatizanti strany, použil v několika státech americké Unie. K mírnému překvapení analytiků se ukázalo, že funguje. V praxi to vypadá tak, že volič, který chce ovlivnit výběr kandidátů své strany, se za formální administrativní poplatek asi ve výši ceny jedné večeře zaregistruje v kontaktním místě příslušné strany (často jsou to soukromé obchody nebo restaurace) a odevzdá svůj hlas pro vybraného politika, kterého si přeje vidět kandidovat ve volbách. Půvab tohoto systému spočívá v tom, že se předem nezná počet hlasujících, proto se mu říká ‚otevřené primárky‘. Kdyby si někdo chtěl nakoupit ‚mrtvé duše‘, neví, kolik jich bude potřebovat. Navíc ve chvíli, kdy hlasují tisíce lidí, už by se pokus o manipulaci provalil. Protože se otevřené primárky osvědčily, postupně se začaly dál šířit. Dokonce se povinnost, aby kandidáty vybírala veřejnost, a ne straníci, začíná posazovat do právních předpisů. Strany mají politiky vychovávat a připravovat, ale vybírat si smí pouze veřejnost. Férová soutěž politických stran musí být založena i na stejně férových podmínkách při výběru kandidátů.

Svobodní před pěti lety převzali systém otevřených primárek a šli ještě o krok dále. I primárky probíhají na internetu. Voliči strany se mohou zaregistrovat na příslušných stránkách a pak rozhodují o výběru kandidátů. Přiznám se, že jsem se třásl hrůzou, zda to bude fungovat i u nás, když jsme otevřené primárky spouštěli. Také jsme se obávali, zda systém pochopí ministerstvo vnitra při registraci stanov. Dnes mohu konstatovat, že elektronické hlasování i otevřené primárky skvěle fungují a že ministerstvo vnitra má smysl pro moderní politické strany.

Dokonce se domnívám, že celostátní elektronické hlasování by usnadnilo život mnoha spolkům, které by nemusely organizovat delegátské sněmy a složitá zasedání, ušetřily by spoustu peněz, a při tom by jejich vnitřní demokracie byla posílena. Uvažujeme o tom, že bychom vyzkoušený software v budoucnu nabídli veřejnosti v podobě open source.

Proto úvaha ČSSD o tom, že by se na základě papírového hlasování možná snad jednou dalo uvažovat o tom, že by členové strany v nějaké podobě participovali na schvalování (což je něco jiného než vytváření) kandidátek nepatří do kategorie moderního vybavení politických stran. Když slyším, jak se někteří sociálnědemokratičtí politikové vychloubají právě začínajícím vnitrostranickým referendem a tvrdí, jaký je to pokrok a projev toho, že ČSSD je moderní stranou, přijde mi to legrační. Moderní politické strany v jednadvacátém století oproti stranám s praktikami z doby kamenné a oproti hnutím, která namísto demokracie prosazují mnohem snáze korumpovatelnou autokracii, jsou totiž o několik vývojových generací dále. Ale pro lidstvo je to malý krůček správným směrem.

Autor je místopředseda Strany svobodných občanů