Pomalu končí relativně úspěšné osmileté období vlád pod taktovkou ČSSD. Ekonomika roste, životní úroveň v ČR je sice stále vzdálená západní Evropě, ale veliký rozdíl z počátku 90. let se zmenšil.

Úspěch vlády ČSSD by nebyl tak výrazný, kdyby předchozí Klausovy pravicové vlády byly zodpovědné pokud jde o prosazování vymahatelnosti práva. Tato chyba je v pravicové politice asi nejmíň odpustitelná, pokud je vůbec odpustitelná. V ČR o to víc, že zde bylo ze strany pravice silně poukazováno na nezákonnosti komunistického režimu. Slova a činy nebyly od prvopočátku vždy v jednotě. Šance někdy lehce a beztrestně získat značný majetek byla příliš lákavá a nelze se proto divit, že se leví i praví kariéristé a prospěcháři spojili dohromady, přesně jako v minulosti proletáři.

Pád druhé Klausovy pravicové vlády se stal za tohoto stavu nevyhnutelným a sarajevský atentát v roce 1997 byl svým způsobem pro pravici vykoupením. Pravice nebyla s to v zemi zabezpečit dodržování zákonů. Častým jevem se stalo nevyplácení mezd zaměstnancům soukromých firem či neodvádění povinného sociálního a zdravotního pojištění. Nesplácení úvěrů bankám se stalo osvědčeným, jednoduchým a hlavně téměř legálním způsobem, jak se dostat k bohatství. A tak majetek, který na západě dávaly dohromady tvrdou prací celé generace podnikatelů, se u nás dal získat za pomoci známostí často jednou jedinou bankovní operací. Pády bank byly prohlašovány za zcela běžný jev tržní ekonomiky. Když si ještě k tomu připočteme doslova ponižující nastavení minimální mzdy - primitivně zdůvodňované snahou zabránit růstu nezaměstnanosti -, nelze se divit, že konečným důsledkem bylo, že právě obyčejní zaměstnanci soukromých firem přestali pravici zcela důvěřovat. Přišly dvě volební prohry.

Stále platí, že volební hlasy samotných straníků, jejich rodinných příslušníků, dobře zabezpečených státních zaměstnanců, veliké části umělců, drtivé většiny samotných podnikatelů a lidí s pravicovým přesvědčením bez ohledu na ekomomické postavení k vítězství pravice nestačí. K tomu je potřebná i část hlasů obyčejných zaměstnanců soukromých firem. Tyhle hlasy nakonec vždy rozhodnou. Zaměstnanci soukromých firem příliš dobře ví, že jsou to právě oni, kdo musí nejtvrději pracovat a držet ekonomiku na nohách. Za to vše se jim ovšem často nedostává mzdy srovnatelné např. se státními zaměstnanci (neuvažujeme vrcholový management).

Zásadní otázkou tedy je, zda se pravici v nastávajících volbách podaří získat o něco větší počet hlasů zaměstnanců soukromých firem, než tomu bylo v minulých volbách. Tyto hlasy nelze získat jinak než přesvědčivou rétorikou. Mladší asi uvěří, ti starší spíš ne. Po volbách si je nutné tyhle vzácné hlasy udržet. Čtyři roky utečou jako voda. Pravice vedená ODS by musela v tomto období jasně ukázat, že se již nechce vrátit k tolerování ekonomické kriminality, nízké úrovni vymahatelnosti zákona nebo nastavení ponižující minimální mzdy. Že ke každému zaměstnavateli, který si vůči zaměstnancům nesplní všechny povinnosti plynoucí se zákona, bude postupováno bez průtahů podle zákona.

Pravice má k řešení řadu zajímavých, i když, a přiznejme si to na rovinu, velmi nepopulárních témat, jimiž může oslovit poměrně široké spektrum voličů. Uveďme namátkou alespoň dvě. Rozumné zavedení placení školného na vysokých školách, protože současný ponižující stav, kdy se ostošest vymýšlí krkolomné testy, jež jsou nástrojem, pomocí něhož se brání mladým lidem studovat, neboť se musí dodržet směrná čísla, je něčím cizím a nepřijatelným pro tržní ekonomiku a demokratickou společnost vůbec. Musí platit, že kdo udělá přijímačky, může po zaplacení školného studovat. Zkvalitnění zdravotnictví. Ovšem ne cestou rozkradení nemocnic pomocí finty o obchodních společnostech. Když už někdo chce nemocnici, klidně, má ji mít, ale nechť zaplatí nejvyšší tržní cenu. Nové pokusy lidí kolem ODS o privatizaci s prioritním hodnocením podle záměru a ne podle ceny jsou zlodějské. Starší čtenáři si jistě vzpomenou na šaškárnu kolem investičních záměrů za první vlády V. Klause.

V každém případě je pro občana jenom dobře, že vláda ČSSD byla za osm let vlády celkem úspěšná. Pravice se musí daleko více snažit než po listopadu 1989. V těch biblických dobách stačilo zabrnkat na citlivou antikomunistickou strunu někdy až příliš naivního voliče a vítězství bylo v kapse. Obdobná hesla a výkřiky inteligentnějšího voliče obvykle neuspokojí. Také nestačí jenom obecně mluvit o systémových opatřeních, jak tomu bylo v minulých volbách, je potřeba předložit konkrétní srozumitelná řešení. A to by mohlo být pro nás voliče příslibem zajímavosti předvolebního klání.

Brno 3. listopadu 2005