V paroubkovské logice mistrovství světa ve fotbale nevyhrála Itálie, která vyhrála, nýbrž Francie, která prohrála. Vždyť přece v normálním hracím čase i po prodloužení finálový zápas skončil remízou, takže Francie je „druhým vítězem“. I to je terminus technicus z Paroubkovy mozkové dílny. Nádavkem lze ještě po paroubkovsku třeba tvrdit, že Francie vyhrála, protože hrála lépe a má přece také zodpovědnost ke svým fanouškům. A ti své miláčky – navzdory prohranému penaltovému rozstřelu – jako vítěze jistě přivítají na Champs Élysées.

Ale zanechme za vlasy přitažených fotbalových příměrů a pohlédněme na českou povolební realitu. Možná nebude na škodu zopakovat si základní faktografii. První ODS volilo 1 892 475 lidí, druhou ČSSD 1 728 827, tedy o 163 648 méně. V procentech získala první ODS 35,38, druhá ČSSD 32,32, tedy o 3,06 procentních bodů méně. Na mandáty je poměr mezi občanskými a sociálními demokraty 81 ku 74. O tom, kdo volby vyhrál, není žádných pochyb. Žádný „druhý vítěz“ neexistuje. Nezpochybnitelné právo sestavovat vládu má předseda ODS Topolánek.

ODS vytvořila blok s KDU-ČSL a Stranou zelených. Tuto trojkoalici volilo celkem 2 615 668 lidí. Paroubkovu souručenství komunistů a sociálních demokratů dalo hlas 2 414 155 lidí, tedy o 201 513 lidí méně. Volební systém ale vytváří různé paradoxy, takže na mandáty je poměr mezi „Topolánkem“ a „Paroubkem“ 100 ku 100. V civilizované zemi by přesto nebylo co řešit, snad jen „kolik“ bude tolerance vlády opozicí stát. Těch více než dvě stě tisíc hlasů rozdílu mezi pravým a levým blokem je dostatečně pádným důvodem, aby se vědělo, kdo má sestavit vládu a kdo má být opozicí. Vrátíme-li se k fotbalovému příměru, právě těchhle dvě stě tisíc hlasů je ona pomyslná vítězná Topolánkova penalta.

Jiří Paroubek ovšem není politik západního střihu, vyznávající pravidla fair play, nýbrž mocichtivý východní vykuk lukašenkovského typu. Nějakých dvě stě tisíc lidí mu může být ukradených. Jenže právě v tom je to civilizační kouzlo, které dělí „Evropu“ od „Balkánu“. Dvě stě tisíc lidí, kteří činí Topolánkovu stovku větší, než je ta Paroubkova, nelze nevidět. Alespoň v civilizované demokratické zemi. Paroubek je nevidí, nechce vidět, ignoruje je. Chce být nadále premiérem. Za každou cenu.

Lidé, jako je Paroubek, kteří nectí pravidla fair play, jsou pro demokracii nebezpečím.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zdroj: aTeo.cz

10. 7. 2006, www.petrstepanek.cz