Česká politika v pravidelných intervalech zažívá malé déja-vu. Na scénu se vrací postavy z prvního dějství hry o obnově demokracie a tržního hospodářství. Byly výrazné, dokázaly nás poučit i pobavit, zatímco ty, co je vystřídaly v dějstvích dalších, se na jevišti většinou jen trápily. A situace se nelepší. Je výraznou osobností Mirek Topolánek či Jiří Paroubek? A co takový ministr Tomáš Julínek, který si s sebou do televize raději bere družinu náměstků a mluvčích, kdyby náhodou - nedejbože – bylo třeba říct o zdravotnictví něco věcného a přesného?

Tomáš Julínek je vůbec pro ODS dáreček. Jeho kumulace funkcí je obdivuhodná: zároveň stíhá být ministrem zdravotnictví i předsedou jednačtyřicetičlenného senátního klubu občanských demokratů. A místo toho, aby v květnu Praze vysvětloval své resortní novátorské záměry a ve Sněmovně odpovídal na interpelace, tak s výletníky z celého světa cestuje v senátní delegaci na malebný ostrov Bali na zasedání Meziparlamentní unie.

Berme však příklad ministra Julínka pouze jako ilustrační; sešup personální úrovně tuzemské politiky je problémem všech partají, pravice i levice.

Trvalkou zůstává snad jen Václav Klaus. Ovšem i on se změnil. Již nehlásá nepopulární reformy. Maximálně opakovaně zaříkává Evropskou unii, s vědomím, že jeho kouzlo integrační proces stejně leda tak polechtá. Zlehčování klimatických rizik pak už jen připomíná kabaretní kus, jehož stá repríza člověka unudí k smrti. Prezident si tak aspoň užívá spanilých cest zeměmi českými, moravskými a slezskými, kde jej dojatě vítají pionýři stejně jako penzisté.

A když pohasnou světla kamer, Václav Klaus systematicky zasévá neklid do ODS, kde je fakticky nejviditelnější postavou Topolánkovy opozice. Sotva na tom něco změní ve středu deklarovaná jednomyslná vůle modrých poslanců a senátorů opětovně Klause navrhnout na prezidentský post.

Sociální demokracie to má snazší. S Milošem Zemanem se ochotně rozloučila, boj „zemanovců“ s „grossovci“ či „špidlovci“ byl překonán a jeho zbylí aktéři dlí mimo vlivné pozice.

Pár naivků čekalo, že dosavadní poměry české politiky nabourá zrod nové strany se starými tvářemi vzývajícími „důstojný život“. Však se také Jana Volfová chlubí, kudy chodí, že má za poradce brilantně uvažujícího Zemana. Ovšem tím samým by se mohli honosit i Vlastimil Tlustý, Miroslav Kalousek, Zdeněk Škromach a mnozí další návštěvníci Nového Veselí. To potvrzuje, že část zdejší politické elity se závislosti na titánech, Miloši Zemanovi a Václavu Klausovi, ne a ne zbavit - jedno zda sedí na Pražském hradě, nebo ve vysočinské chalupě.

Role Miloše Zemana přitom může být mnohem zajímavější. Stranickou legitimací nevládne, ani to nepotřebuje, avšak apolitickou bytostí se určitě nestane. Tu si zalaškuje s Volfovou, tu se setká s modrými rebely. Chvíli se bude podbízet seniorům či „lidem práce“, aby následně pochválil sociální škrty středopravicové koalice. Občas doma přijme „novinářskou lůzu“. Na straně jedné bude vnášet do veřejné debaty polemické prvky, na straně druhé sotva přehluší touhu po pomstě těm, co zapříčinili jeho úprk z ČSSD.

Že by opětovně zvažoval prezidentskou kandidaturu? Přemlouván možná bude, leč do předem prohraných bitev nechodí. To už se radši – znalý podobenství o sousedově koze - postaví za „váženého nepřítele“ Klause proti potenciálnímu uchazeči reprezentujícímu zbytek spektra. Koneckonců, Zeman není až zas tak stár a příležitosti pro něj se ještě naskytnou.

Neměli bychom navíc zapomínat na letitý Zemanův plán integrace levice, počítající se vznikem čerstvého subjektu, který by podle dávného vzoru Realistického bloku spojil kroky sociálních demokratů a polepšených komunistů. Lidový dům, pošilhávající po sympatizantech mladších, vzdělanějších a zejména liberálněji smýšlejících, taková vize nadchne jen stěží. Tím spíš by rezonovala v ulici Politických vězňů.

Bylo by od komunistů hloupé, kdyby se dříve nebo později nepokusili zvát Zemana na své akce, zapojovat jej do vlastních projektů a ohřívat se v posledních záblescích jeho popularity. Zemanovi se v nich naopak nabízí nová, relativně silná platforma pro hlásání svých představ o podobě tuzemské politiky a ekonomiky. Ostatně jak lépe by mohl oplatit sociální demokracii domnělá příkoří než sblížením se s jejím úhlavním rivalem? Nevěřme Miloši Zemanovi, že hodlá dožít mezi srnkami, sýkorkami a jezevci. Politika je droga, která nutí i jeho k pravidelným návratům. V tom jsou s Klausem jako siamská dvojčata.

Aby nebylo strašení dost, připomeňme ještě touhu Viktora Koženého, další celebrity počátku 90.let, vrátit se z Baham do České republiky a vyměnit sliby kupónové jistoty desetinásobku za politickou kariéru. Už přitom nehovoří o vlastní straně jako před čtyřmi lety, ale vlichocuje se do přízně občanských demokratů a zelených. Věru smrtelný polibek jim tím uštědřuje.

V takové situaci zní nápad odpovědět stínům minulosti prezidentskou kandidaturou skandálů prostého čerstvě sedmdesátiletého veterána Jiřího Dienstbiera téměř jako rajská hudba. Otevřeně o svých politických představách hovořil, na rozdíl od většiny ostatních, už před listopadem 89, pročež poznal i pusté kobky vězeňské. Svých názorů na politiku domácí i zahraniční, někdy až prostořekosti, se nevzdal ani později. Přesto jej vicepremiér Alexandr Vondra nedávno v tisku pasoval do role třtiny ve větru, která názorové pevnosti Václava Klause prý nedosahuje. Jedná se o výpověď o tom, jak naše politika hloupne? To by bylo příliš jednoduché vysvětlení. Spíš se zde začíná vést bitva o interpretaci prvních polistopadových let, jež by dle mnohých měla být zakončena oslavou Václava Klause a odsudkem kroků Václava Havla.

Přitom to byl Václav Havel, kdo se dlouho vzpouzel Klausům a Zemanům, Koženým a Šloufům. Pokud by měl nedostatek výrazných osobností v české politice vyústit v klanění se jejich modlám, příliš bychom si nepomohli. Pátrání po těch, co by už konečně rádi dělali politiku jinak – méně byzantsky a více evropsky -, je práce nadlidská. Přesto ji nešiďme a pamatujme, že najde jen ten, kdo hledá.

psáno pro ČRo6