Je zde další vládní krize, která směřuje k tomu, že bude vyřešena jako ty předchozí, tedy ušpiněným kompromisem

Opakovaný vtip není vtipný a při pětapadesátém opakování se nemůže nedostavit pocit silné trapnosti a potřeba dále se večírku neúčastnit. Je silně kupodivu, že se premiér Petr Nečas při další vládní krizi, kterou vyvolal zcela nepochybně vlastním chybným úsudkem, podle všeho pořád nehodlá vzdát a hodit ručník do ringu.

Objektivně vzato, odvolání Karolíny Peake z funkce ministryně obrany bylo krokem, který musel přijít. Lze mít výhrady k lidem, které si Alexandr Vondra posadil do klíčových pozic, ale sestřelit je pár hodin po nástupu do funkce, aniž Peake měla jakýkoli podrobnější vhled do problematiky vskutku obtížného resortu, je něčím nevídaným. Faktické zastavení všech projektů na obraně pak vyvolává nutně pocit, že zde šlo o krok nezbytný k přisátí na tlustý penězovod, který zde vždy vedl a kterému ani Vondra nedokázal uzavřít kohoutky. Zároveň vyvolává pochybnosti, kdo vlastně kroky Karolíny Peake od první vteřiny řídil. Ona sama to bezpochyby nebyla.

Tím však pochopení pro Petra Nečase končí. Je premiérem a měl předvídat, co se může stát, když tak důležité křeslo svěří ženě s podivným a neprůhledným stranickým i osobním zázemím. O napojení klíčových lidí LIDEM na Víta Bártu přece Nečas dobře věděl. Stejně jako o aktivitách ministrynina manžela Charlese. A pokud Peake nedodržela dohodu, měla být odvolána nikoli za osm dní po ustavení do funkce, ale osm minut poté, co tuto dohodu porušila.

Ve skutečnosti je ale lhostejné, zda nějaká dohoda byla či nebyla a zda Nečas udělal či neudělal chybu. Je zde další vládní krize, která směřuje k tomu, že bude vyřešena stejně jako ty předchozí, tedy ušpiněným kompromisem a přeskupením koalice za pokračujícího rozpadu koaličních stran a formování nových, prapodivných uskupení.

Petr Nečas tomuto úsilí o udržení kabinetu a svého křesla věnuje většinu své intelektuální kapacity už dva a půl roku. Musí si být nesporně vědom, že s tím, jak trapnost sílí, zkracuje se jeho vlastní politická životnost.

I v tuto chvíli se objevily úvahy, že na konci této krize bude konečně odchod Petra Nečase do politické penze a koalici obnoví nová hvězda ODS, ministr průmyslu Kuba. Nic proti. Kuba demonstruje nadbytek energie i pracovitosti dnes a denně. Výstup na vrchol by samozřejmě zamířil světla veřejných reflektorů i na jeho někdy zpochybňované kmotrovské zázemí a věci by se vyjasnily. Nejen v případě jeho osoby, ale také v ODS, kde by bylo asi o dost jasnější, kam tato strana vyráží.

Má to ale řadu háčků. Ne všem v ODS by se to líbilo. Bratrovražedný boj je to poslední, co si tahle strana ještě může na své smutné pouti dovolit. Navíc je otázkou, jak by to vnímali možní koaliční partneři. TOP 09 na spolupráci s ODS začíná ztrácet body a bude něco chtít. Případní koaliční spojenci rovněž. Krize navíc přichází do doby volby prezidenta, která se možná neuskuteční a pravomoci prezidenta si pak dělí předseda Sněmovny a předseda Senátu a částečně premiér. To by pak mohlo za určitých okolností vést až k ústavní krizi.

Na druhou stranu rozpuštění Sněmovny a předčasné volby momentálně nechce ani opozice. Sociální demokraté nyní asi s překvapením zjišťují, jaký odpor ve veřejnosti vyvolalo jejich otevřené spojenectví s komunisty na krajských hejtmanstvích a riziko, že by jim to voliči mohli takhle brzy spočítat, je asi nijak neláká.

A o tom, že různí sólisté z rozpadlých Věcí veřejných doplnění o zhrzené odéesáky a Paroubkovy Lvy s vylámanými zuby budou ochotni vytvořit jakkoli bizarní seskupení, jen aby si ještě na ty dva roky zajistili splácení svých hypoték, není sporu. Dobešovo Hnutí pro sport má tak na úspěch solidně zaděláno. Sportovci se snadno dohodnou. Nedělí se na pravici a levici, ale na sparťany a ty ostatní. Jen Paroubek, Gross a Řebíček jsou slávisti.

Jeví se proto nejpravděpodobnější, že si dnes sice myslíme, že jsme na vrcholu trapnosti, ale jen co se otočíme, zjistíme, že za námi ční další, ještě vyšší štít.

Týdeník EURO 1/2013, 2.1.2013