Jaká je hranice mezi světem zločinu a úplně nejvyšším patrem české politiky? Jedny dveře. (A skeptik dodá, kdoví jestli.) Vzhledem k tomu, že v první polovině devadesátých let jsem nějaký čas na úřadu vlády dělal Václavu Klausovi tiskového tajemníka, přesně vím, které dveře to jsou. Vedou ze sekretariátu předsedy vlády do premiérské pracovny. V premiérské pracovně seděli Stanislav Gross a později Jiří Paroubek, sekretariátu vládl Zdeněk Doležel. Ten Doležel, kterého policie nyní zatkla v souvislosti s finančními podvody a možná i přípravou vraždy.

Doleželův objevitel Gross už z vysoké politiky zmizel (i když pro Lidový dům je zřejmě nepostradatelný, takže jej zde ve stylu Viktor Čistič zahradníkem angažovali jako šéfa bezpečnostní komise ČSSD), Paroubek, jenž Doležalův talent využíval pro nejdelikátnější mise, v ní dřepí dál. Dokonce se zuby nehty chce vrátit za ty inkriminované dveře.

Je to zvláštní. Právě Paroubek totiž hlásá, že pro politiky platí presumpce viny. Leč na sebe to jaksi nevztahuje. Jenže kdo nese odpovědnost za to, že v předpokoji předsedy vlády seděl potenciální vrah? Kdo Doležela posílal vyjednávat o Unipetrolu s předsedou polské vlády? Tuhle vinu ze sebe Paroubek nesejme, ani kdyby Doležela stokrát zapřel a jeho komplice Péťu stokrát vyloučil z ČSSD.

A za připomenutí stojí ještě jedna věc. Byl to právě Jiří Paroubek, kdo vypustil do světa tzv. „Kubiceho“ zprávu č. 2, která se mimo jiné pokouší preventivně diskreditovat také Janka Kroupu z televize Nova. Toho Kroupu, který stojí za Doleželovým odhalením. Je to jen náhoda?

Politika někdy bývá krutá. Pro jednoho z nevýznamnějších politiků poválečného Německa, sociálně demokratického kancléře Willy Brandta se stal konečnou stanicí politické kariéry jeden nehodný muž (agent východoněmecké tajné služby Stasi), kterého nevědomky připustil do svého nejbližšího okolí.

Těch mrtvol a podivných postav z ještě podivnějšího polosvěta začíná být v blízkosti Jiřího Paroubka nějak moc. Mrázek, Kočkův kolotočářský klan, nyní Doležel a (možná) objednávka vraždy „hnusného člověka a křivopřísežníka“ (to jsou Paroubkova slova) plukovníka Kubiceho. Možná je v tom Jiří Paroubek nevinně a jen má smůlu na nejbližší spolupracovníky. Ale máme tuhle jistotu? Co když ty dveře byly otevřené? Proto pro politiky platí presumpce viny.

Kam až chce slepý sociálně demokratický dav svého vůdce následovat?

 12. 10. 2006, www.petrstepanek.cz