I takhle jednoduše by se dalo odpovědět na otázku, kdo má vést sociální demokracii, protože problém této důležité strany, která by měla - jak naposled připomněl třeba profesor Jiří Přibáň - připomínat nutnost zabránit tomu, aby individuální svoboda v důsledku vedla ke zbídačování většiny na úkor privilegované menšiny, je někde jinde.

Každá strana, která se soustředila jen na uzurpování moci a peněz, se časem obsahově zcela vyprázdní a svou veřejnou prezentaci promění ve veselici marketingu. Propadne totiž přesvědčení, že program je zbytečný, že k vítězství stačí silná sebeprezentace v médiích (žijeme přece v mediální společnosti) a postačující je orientace ve sloganech.

To přece ve středu 25. srpna 2010 předvedl velice zřetelně David Rath, když se odmítl zúčastnit oběda s premiérem a vládou s tím, že se nemůže účastnit opulentního oběda v době, kdy - jak řekl - jsou ožebračováni statisíce lidí, protože by se mu tam udělalo špatně. Úplně zapomněl, že zodpovědný je občanům svého kraje a že i kdyby mu bylo skutečně zle, měl by to překonat a bít se za stavbu ochranných zařízení před povodněmi a finance pro svůj kraj. Krok pana Ratha byl kontraproduktivní, leč dostal se do médií a o to mu ve skutečnosti šlo: provokativní gesto + zapamatovatelný slogan funguje jako zaručená návnada pro popnoviny. Vděčně po ní skočí jako štika v tůňce po malé rybce. A když pak Michal Hašek v médiích na Rathovo chování reagoval, jen dál servíroval popmédiím další krmi, takže většina zpravodajství ve všech médiích se do značné míry věnovala gestu a sloganům, obsah jednání byl většinou shrnut jen do posledních dvou odstavců, jak to učinilo třeba čtvrteční Právo. Emoce jsou v popmédiích prodejnější než informace.

Ale vraťme se ke struktuře strany, které jde prvotně hlavně o moc a o peníze. Toto zjednodušení v chápání politiky (které se týká samozřejmě i jiných stran) vede k tomu, že se tyto strany mění v korporace, tedy pouze v právnické subjekty s omezeným ručením. Problém je pak v tom, že každý, kdo do takové struktury vkročí a koho tato struktura generuje do manažerských postů, je strukturou zformován do podobné funkční figury, jako byl jeho předchůdce, a to ať měl jakákoliv předsevzetí. Struktura se v takové korporaci totiž vždy ukáže jako silnější než jakýkoliv jedinec s bohulibými plány. Proto snaha svádět vinu na Jiřího Paroubka za prohrané volby je falešná, přece on zneužíval svou moc ne proto, jaký byl, ale proto, že mu to povolila struktura a systém korporace-strany. Příčiny zneužívání moci, autoritativního chování nebo jiných podobných excesů jsou proto z principu systémové, a tudíž i natolik těžko lokalizovatelné, že nakonec není nikdo volán k odpovědnosti třeba za utracené stovky milionů za kontraproduktivní kampaň.

Zdá se však, že tomu je hlavně proto - jak ukazují filozofové jako pánové Žižek, Fisher či Bělohradský -, že strany-korporace jsou jen manifestací a instrumentem moci a kapitálu. Kvůli tomu už nejsou subjektem. Nebo jak říkal Tony Judt, přiblížily se natolik pravici, že zapomněly na morální hledisko, kterým se viditelně odlišovaly.

Hovořím o sociální demokracii dnes hlavně proto, že pravé křídlo politického spektra bylo schopné před minulými volbami včas vygenerovat nové subjekty a tím vyšlo vstříc obecné poptávce po změně, i když tyto subjekty fungují na základě stejných korporativních principů.

Levice toto nedokázala a kvůli Paroubkovi naopak až křečovitě trvala na korporativním a marketingově řízeném modelu své strany. Tento model sice zřetelně zkrachoval a ukázal se jako příště zcela nepoužitelný, což by nevadilo, kdyby kromě sociální demokracie a nepoužitelných komunistů byl na levé straně politického spektra další subjekt. Protože tomu tak není, hrozí, jak připomíná ve zmíněném článku právě Jiří Přibáň, privatizace státu do rukou podnikatelských skupin a podřízení státu jejich zájmům. Právě ale tyto hrozby by mohly alarmovat levici a propůjčit jí konkrétní politický program: mohly by korporativní stranu změnit opět v řádný politický subjekt. Jestli se to ale může ještě povést, si nejsem jistý.

Jedno ale zdá se být zřejmé: Svoboda není nikdy v konečném vítězství jedné strany, ale v permanentním sporu dvou politických křídel. To potvrzuje jak zkušenost se Stalinem a Hitlerem, tak Kimova Severní Korea.

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel