Pozice Jana Švejnara je patrně poněkud obtížná, neboť veřejnost ho vnímá spíš jako kandidáta Jiřího Paroubka než celé sociální demokracie. Jenže Švejnar skutečně Paroubkovým kandidátem je, přestože adoptivním. Není to tak dávno, co předseda ČSSD Švejnara coby kandidáta na prezidenta sveřepě odmítal a teprve když se naděje Jiřího Dienstbiera na podporu „napříč politickým spektrem“ ukázaly jako mizivé, přijal amerického doktora coby osobu pro dosažení svých cílů vhodnější. A tak jej adoptoval – převzal jej od zelených, kteří s ním přišli letos jako první (nezapomínejme, že to byl Martin Bursík, kdo s ním obíhal kluby zastupitelů a stál vedle něj i před komunisty).

Jenže nyní je pan Paroubek mezi dvěma mlýnskými kameny – jedním je touha ponížit Václava Klause, druhou pak ctižádost posadit sama sebe na prezidentský stolec. Na Švejnarovo vítězství poslanec Paroubek příliš nevěří, o to víc ale nenávidí současného prezidenta – hlavní důvod vězí samozřejmě v tom, že Václav Klaus mu po volbách neumožnil sestavit vládu s komunisty a raději pověřil i podruhé Mirka Topolánka (a dobře udělal, vzpomeňme, jak sněmovnu po nástupu Jiřího Paroubka ovládla rudo-růžová koalice bolševiků, odborářů a demagogů).

Protože si je Paroubek téměř jist, že tuto potupu se mu oplatit nepodaří tím, že Klause srazí z Pražského hradu, snaží se jej aspoň dehonestovat neustálým vyzýváním k televizní debatě, kam by místo sebe nastrčil Jana Švejnara. Klausovo odmítání pak komentuje svým obvyklým způsobem – buranským slovníkem normalizačního kolaboranta.

Václav Klaus dal ale už předtím najevo, že o účinkování v televizi nestojí - a už vůbec ne za přítomnosti moderátora Moravce. Jak by se ten choval k Paroubkovu muži, si můžeme domyslet podle toho, jak ve studiu zachází s Paroubkem samotným – takřka podlézavě, bez skákání do řeči a na nesmělé oponování se zmůže pouze v případě, kdy se vůdce socialistů opováží otřít o veleváženou Českou televizi.

Nehledě na to, že prezident by škodil sám sobě, kdyby výzvu k televiznímu duelu přijal. On se skutečně nemusí národu představovat, na rozdíl od pana Švejnara, proč by mu tedy měl cestu k prezidentské volbě usnadňovat tím, že mu bude dělat reklamu? Ostatně hlavním důvodem Klausova odmítnutí je to, že debata by měla smysl pouze ve chvíli, kdyby volba byla veřejná. Jenže volba českého prezidenta je nyní výsledkem ostudného kšeftu mezi politickými stranami, lépe řečeno mezi jejich sekretariáty. Pokud pan Švejnar cítí potřebu debaty, je to čistě jeho problém, nikoliv jeho protikandidáta, jehož názory a postoje veřejnost zná dobře. Koneckonců, agitaci za Švejnara dělají jiní, ochotně a zadarmo, proč by se jí měl účastnit i prezident?

Jan Švejnar tedy musí brát zavděk rozhovory pro Právo nebo Haló noviny a zviditelňovat se v zábavné estrádě Jana Krause. Ten výjimečně opustil svůj sarkasmus a uštěpačné poznámky a zafungoval jako Švejnarova veřejnoprávní PR agentura – nechal jej odrecitovat curriculum vitae, pochlubit se, komu a kde všude radí, a div že jsme se nedozvěděli, jak ohromné je kandidátovo plus v tom, že si ráno a večer čistí zuby. Kam se poděla Krausova jízlivost? Nebyla zapotřebí, proč také zesměšňovat člověka, kterému vlastní bratr dělá poradce? Podobně zafungoval svými nenávistnými články i Josef Zieleniec, který se snažil očernit Václava Klause. Pan europoslanec se, jak vidno, s končícím mandátem poohlíží po jiném teplém místečku, proč by tedy nedělal chvíli poradce panu Švejnarovi? Určitou naději na získání dalšího politického postu to skýtá. Přinejmenším by se tak pan Zieleniec opět zviditelnil a mohl založit další stranu Pravdy a lásky.

Jiří Paroubek je dnes sužován dilematem – má dále vyhrožovat svým poslancům kontrolou volebních lístků? Má psát další pokorné supliky předsedovi komunistů? Co kdyby se stalo nemožné a Jan Švejnar skutečně zvítězil? To by totiž byla další ze série Paroubkových porážek! Pan poslanec by si měl už konečně zvyknout, že jeho politická dráha je lemována jen prohrami. Kromě upoceného zvolení za předsedu vlastní strany se mu od doby, kdy se vynořil z korupčního příšeří pražského magistrátu, podařilo zvorat, na co sáhl. Uteklo mu vítězství ve volbách, přestože už hřímal o socialisticko-komunistické většině, prezident ho nepověřil funkcí premiéra, o post předsedy Poslanecké sněmovny ho připravila vlastní vyčůranost, v Ústeckém kraji už ho jeho přátelé vyhazují ze schůzí, žení se v hotelu dalšího estébáckého konfidenta, kterému navíc jeho vlastní ministr odpouští za záhadných okolností patnáctimilionový dluh, teď se začali novináři ochomýtat okolo podezřelých miliard prošustrovaných v době jeho ministrování... Na jednoho politika nehezká řada průšvihů.

Protože ale pan Paroubek ví, že dřív nebo později ho straníci vykopnou i jako předsedu ČSSD, konejší své zduřelé ego alespoň pohledem upřeným na Pražský hrad. A to je právě onen druhý mlýnský kámen. Vyhraje-li totiž v únoru Švejnar, není vyloučeno, že setrvá ve funkci po obě volební období – a kde bude za deset let Paroubkovi konec?!

Prohraje-li nyní ale Švejnar, má Paroubek aspoň tu jistotu, že za pět let mu Klaus v cestě stát nebude, takže dnes se může kochat nadějí, že jeho pokus o získání funkce z nejváženějších by mohl mít aspoň trochu reálný základ.

Jediné, co si předseda sociální demokracie neuvědomuje nebo bojí přiznat, je to, že za pět let už bude politickou mrtvolou. Vždyť už i lidé, kteří celou dobu stáli nápomocní vedle něho, ho mají plné zuby. „Lidový“ Škromach s ním bojuje otevřeně, intrikán Sobotka se odtáhl do bezpečné vzdálenosti, rusofil Zaorálek změní orientaci, jakmile ucítí závan nového větru, a hulvát Rath, který jako jediný stál poctivě při předsedovi, raději pomýšlí na post hejtmana. Jeden každý, snad s výjimkou nepříliš bystrého Zaorálka, má ale zálusk na křeslo předsedy strany.

Věru, nelehký úděl má před sebou velectěný pan Paroubek, mlýnských kamenů, které jej drtí, je daleko víc, než se zprvu zdálo.