Vyslovení nedůvěry kabinetu „chlapa s gulama“, jeho jakási „europeizace“, zbyrokratizování vprostřed předsednictví Evropské unii je věc mrzutá, ač nikterak pionýrská. Stalo se i jindy na Starém kontinentu, jistě i napříště stane, byť věc to vážně není příjemná. Ti, jež napopáté znepozorněli pod domnělým „deštníkem euroochrany“, jsou přirozeně první příčinou svého pádu. Očividně porušili předvolební sliby v sociální a zdravotní oblasti, ignorovali nástup světové hospodářské krize, na výjezdním zasedání v lázeňských Teplicích, kde se líbí také Dělnické straně, uznali takzvanou nezávislost Kosova, lživými argumenty prosazovali americký radar a dalíkovské parlamentní i mediální pochutiny jsme měli na talíři každý den. Daleko nejsilnější složka Topolánkovy vládní koalice, ODS, se oproti lidovcům a Václavem Havlem protežovaným zeleným věru nemusíbát odcházení. I když – některé krysy z „justiční rodiny“ pro každý případ opouštějí loď „stávajícího půdorysu“...

Přes ztráty přízně pro nepříliš dobré vládnutí teď mnohé záleží na volební aktivitě Jánského vršku – zatím proslul nerozumnými kampaněmi, jimž dominovalo práskání bičem Indiana Jonese či policejních drábů anebo už velmi trapným povykováním o „nebezpečnosti“ komunistů. Uschlý evergreen rizika návratu „chlapů s Gulagama“ nepochybně zazní fraškovitě zas a znovu. Generaci po Listopadu to bude značit zastrašování krvavou ofenzivou, již přinášejí francouzské hole Brožové-Polednové či salónní komunismus Miloslava Ransdorfa. Antikomunistická frazeologie, mnohdy z úst bývalých svazáků či členů Strany, nebývá ničím víc než nedostatkem argumentů. A tudíž právě její nositelé si v žádném případě nepřejí hlubší refomy jádra českých komunistů, neboť to by jim mohlo při tvorbě veřejného nepřítele pořádně chybět. Tento bizarní parazitismus ke všemu v podtextu přináší zpochybnění oněch dvaceti let běžné mezistranické spolupráce v parlamentu či zastupitelstvech, znevážení dvou volebních období pravicové hlavy státu a tak dále. Propagace duality ne/demokratických partají v zákonodárných sborech značí de facto velmi svérázný přístup k demokratickým mechanismům, neboť předmětem prázdného ostouzení je sice značně zkostnatělá partaj s mnohdy absurdními náhledy, partaj, jež ale řádně zápolí v politickém boji. Přímo ironicky působí, že z těch významnějších politických formací nemá jediná od roku 1989 skutečné majetkové či jiné skandály. Konečně – její marginalizace a pohlcení umírněnějších členů ideami sociální demokracie nastane dříve, anebo později. I přes mimořádnou houževnatost a semknutost KSČM, jež souvisí s českými politickými tradicemi, které však pravděpodobně nezastaví vývoj typický pro celou svobodnou Evropu.

Zajímavě se k eurovolbám a předčasným volbám do Sněmovny postavila právě shora zmíněná Občanská demokratická strana. Namísto dosavadní klíčové role hrubé policejní práce zavětřila světlé zítřky. Vyzbrojená odpoutáním od mýtického Otce zakladatele, prohlásila: získat pro kampaň exprezidenta a jeho pár procent příznivců, to by bylo terno! Obrat z nohou na hlavu, dodejme. Kdysi dštila řecký oheň na hlavu toho, „kdo káže vodu a pije víno“, on jí, mnohokrát ponížen, házel klacky pod nohy. Ale dle smělých vizí nyní by si mohli bývalí nepřátelé pragmaticky prospět. Vlastně by si k sobě nalézli cestu, jako kdysi Václav Klaus k nostalgicky radikální levici. Vždyť po prvním zvolení hlavou státu prohlásil, že nikdy nebyl antikomunistou!

Samozřejmě to není pravděpodobné, ale dejme tomu, podmínky existují: emeritní politik potřetí vsadil na amatéřinu malých středových stran, potřetí prohrál, ale jeho obvyklý motor zákulisních pletich – obava ze silných a arogantních osobností – ohledně ODS zhasl. Zůstal populistický Jiří Paroubek, jemuž skromnost není právě přítelkyní, neklepe se pověrečnou hrůzou z velikého a nepochopitelného Ruska, odsoudil mezinárodní akceptaci Prištiny – produktu „humanitárního bombardování“, na propadu zelených i amerického radaru má svůj olbřímí podíl. Pak už s trochou pravdy a lásky lze přehlédnout, že Občanská demokracie bez pupeční šňury stále hodlá „zatřást Evropským parlamentem“ (Zahradil) a její opouštění, chcete-li odcházení z fundamentalistických pozic dosáhlo daleko, na modrobolševicky nenávistný videoklip, jenž přirovnává tragické roky 1938 a 1968 k plně ústavnímu kroku vyhlášení nedůvěry vládě parlamentem.