Kdyby Andrej Babiš chtěl, může vytvořit respektovaný kabinet se solidní většinou v parlamentu okamžitě: stačilo by vzdát se křesla ve vládě. A hned by si jeho hnutí ANO mohlo z demokratického tábora koaliční partnery vybírat.

Po vzoru slovenského expremiéra Fica by pak Andrej Babiš řídil předsedu vlády ze zákulisí, protože by bylo jasné, že vzhledem k volebním výsledkům musí být v čele kabinetu někdo z jeho věrných. Chvíli po volbách se dokonce zdálo, že by to nějak takhle mohlo dopadnout.

Žhavým adeptem na alternaci v roli premiéra byl tehdy ministr životního prostředí Richard Brabec, v letech 2005-2011 generální ředitel Lovochemie, továrny na umělá hnojiva, kterou vlastní Agrofert. Že premiérem být nemusí, připouštěl sám Andrej Babiš, a to ještě na začátku letošního roku.

Rozhodnutí je prý na hnutí ANO. Jenže to téměř obratem začalo tvrdit ve vzácné shodě, že vládu nemůže vést nikdo jiný než jejich šéf. Tomu se mezitím zalíbilo vládnout s jednobarevným týmem natolik, že i současné tanečky s ČSSD se mohou ve finále ukázat jako mlžení.

Neboť, jak Andrej Babiš řekl loni v prosinci deníku Právo, „lidé očekávají, že tady bude funkční kabinet, a je jim upřímně jedno, jestli bude koaliční, menšinový, v demisi či bez důvěry.“

Jak si premiér v demisi představuje funkční kabinet, to se ukázalo, jen co se jeho ministři chopili svých úřadů: dva dny před Vánoci vyházeli ze svých resortů přes 70 úředníků včetně těch, kteří by podle služebního zákona měli být před podobnými čistkami chráněni. A to byl teprve začátek.

Veškeré kritice se Andrej Babiš brání tvrzením, že nedělá nic protiústavního. Ústavu ale ohýbá, až praská. Zcela jiného Andreje Babiše lze naproti tomu zažít při jeho cestách do Bruselu, na jednání se Severoatlantickou aliancí, nebo s lídry Evropské unie.

Hlavně v poslední době se tam Česká republika, reprezentovaná Andrejem Babišem, musí jevit jako spolehlivý partner. Na rozdíl od Vídně či Bratislavy připojila se Praha k celkem 23 západním zemím, které na důkaz solidarity s Británií vyhostily v souvislosti s otravou Sergeje Skripala ruské diplomaty.

A na rozdíl od situace před dvěma lety, kdy Robert Pelikán, tehdy ještě ministr spravedlnosti v Sobotkově vládě, poslal libanonského obchodníka se zbraněmi Alího Fajáda domů, místo aby ho vydal do USA pro podezření z terorismu, skončil tentokrát údajný ruský hacker Nikulin, zadržený v Praze, místo v Moskvě před americkou justicí, která jeho vydání požadovala kvůli podezření z útoků na americké technologické firmy.

Na pražském Hradě se nestačí divit. Z hlediska Andreje Babiše to má logiku. Napotřetí ho prezident sestavováním vlády už stejně pověřit nemůže. Chovat se solidárně na zahraniční scéně ale prospěje Agrofertu, mezinárodnímu holdingu s dvěma stovkami firem v řadě zemí Evropy včetně Německa, kde vlastní kromě pekárenského koncernu Lieken i chemičku SKW Piesteritz a je tak největším německým výrobcem čpavku.

Agrofert prostě potřebuje mít venku dobrou image, a tak má Česká republika štěstí. Třeba bude Agrofert brzy potřebovat i euro.