Středečníranní vydání novin pochopitelně na prvních stranách otiskovala zprávy o tom, že koaliční vláda ustála hlasování o vyslovení nedůvěry. Dostala ji? Jenom jako. Ve skutečnosti ovšem nemohla dostat to, co nikdy neměla. Neustále je nám připomínáno, že kdo je proti té vládě, je proti reformám. Je to stejný argument, jako byl ten o mandelince bramborové. Je původem z Ameriky, tak nám ji nasadili imperialisté. Jenže tato vláda vládne státu, jehož provoz je čím dál tím dražší. Základní reformou by tedy mělo být citelné omezení aparátu státu a radikální omezení přerozdělování. Taková reforma není ani za rohem!

Koalice nevyřešila v minulých týdnech žádnou krizí. To je nesmysl. Její příčiny zůstaly do těchto dnů naprosto neřešeny. Řešením totiž není drobný přesun vládních křesel. Tvrzení, že tuto vládu potřebujeme pro provedení reforem, je rovněž nesmyslné, protože tato vláda žádné reformy připraveny nemá. Koaliční strany mají možná nějakou vágní představu o reformách, avšak každá z nich má tu svoji představu diametrálně odlišnou od představy stran druhých.

A předčasné volby? Pouze rétorická cvičení, radost reklamních agentur, ale nikomu a ničemu by nepomohly. Proč? Předpokládaný vítěz (levice) je na tom úplně stejně jako současná koalice (pravice). Nemá totiž žádné reformní plány, pouze se zmůže na občasné výkřiky typu „ani haléř ze mzdy, ani muže ze závodu“. Byla by podpořena několika extrémními stranami, které vyznávají krajní nacionalismus a jsou skrytě xenofobní. Takže by se pouze vyměnili nějací poslanci, jiní poslanci by se stali ministry, přibyli a ubyli by nějací asistenti a odbory by ztichly. Takže předčasné volby také nejsou řešením.

Ještě je zde jedna nadějná teorie, že kdyby byly předčasné volby, po nichž by se spojili sociální demokraté a komunisté, dalo by se na tom vydělat. Vypůjčit si v krátké předvolební době si co nejvíce peněz, které by se po znárodnění možná nemusely vracet. Ale je to jisté?

Není. Takže tato vláda se udrží, ale žádné reformy neprosadí, protože žádné nemá. To, co slyšíme v různých vystoupeních vládních činitelů, jsou pouze věty, v nichž se slovo reforma skloňuje velice často a tím to také končí.

Co se tedy stalo v tomto státě v posledních dvaceti letech?

Svobody se najednou dostalo národu, který měl a stále bohužel ještě má velmi nízké právní, historické, kulturní i společenské vědomí. Dostalo se ho národu, který právě proto připustil, aby se moci začali ujímat lidé nevzdělaní, zištní, morálně špatní, kteří začali z polistopadové politiky vytlačovat ty vzdělané, čestné a poctivé. Došlo to tak daleko, že někteří z nich v různých variacích viní z tohoto stavu střídavě Brusel, Evropskou unii, sudetské Němce, Ameriku, Václava Havla či Tomáše Cikrta. Dodnes jsme si neudělali přesnou a výstižnou inventuru naší minulosti dávné i nedávné. A tak si sem tam naši politici současní i bývalí při různých výročních oslavách notují, jak jsme konečně před dvaceti lety znovu nabyli svobody, a nikdo z nich nechce hovořit o tom, že tento stát již pomalu nemá co privatizovat, že je obrovsky zadlužen, že jen na splácení státního dluhu a k udržení chodu této země si bude muset opět půjčit stovky miliard. A to neuvádím hodnoty, které se nedají (zatím!?) vyjádřit penězi. Mizerný stav školství, zdravotnictví, kultury, dopravy aj.

Zrovna nedávno uvedl týdeník EURO, že pro české banky jsou hitem státní dluhopisy. Poptávka po nich je vyšší, než ochota státu zvyšovat státní dluh. A uvedený týdeník komentuje, že jde o paradox. Banky se bojí rizika, takže radši kupují jistotu dluhopisů s malým úročením, než aby vsadily na nejistotu úvěrů podnikatelským firmám. Jen v únoru 2011 nakoupily české banky dluhopisů za 23 miliard, avšak své vysoké hotovosti poskytnout firmám pro jejich rozvoj nehodlají. Takže by se mohlo stát, že bychom tu zůstali pouze my, banky a zadlužená země.

Kupodivu v této zemi nehrozí, že by se mohl najít nějaký přidrzlý reportér, který by se mohl zeptat - a jak jste se na této katastrofě podílel či podílíte Vy (pane stranický předsedo, vládní předsedo, ministře, prezidente, poslanče, primátore, starosto, senátore, vysoký státní úředníku atd.). Otázka by to byla velice nepříjemná. A kdyby již nakonec byla položena, dozvěděli bychom se něco typicky českého – já ne, to oni. Já to říkal, já na to upozorňoval. Já se snažil. Já jsem zabránil ještě horšímu. Ti mazanější by tvrdili, že se žádná katastrofa nekoná, že vše vyřeší jejich návrh sjednotit DPH a důchodcům přidat. Připomíná mi ten stav situaci, kterou mi kdysi vyprávěl jeden známý. Mluvili jsme o hospodaření a on si strašně pochvaloval to, že při výplatě rozdělí peníze do obálek – na jídlo, na nájem, na Vánoce, na koncerty atd. Za pár dnů začne peníze z obálek přeskupovat, později nějaké obálky zruší. Zajímavé, povídal ten známý, vždycky to dopadne stejně – i když je ještě daleko do výplaty, vybereme poslední obálku a jdeme s manželkou do hospody. A co děláte proboha do výplaty? Jdeme si vždycky půjčit od našich. Těm to vracet nemusíme.

A občanům předhazujeme kosti – tu radar, tu Lisabonskou smlouvu, tu Evropskou unii, tu zlé environmentalisty, tu Afghánistán, tu zlou šlechtu, tu kořistnickou církev, tu revanšisty všech směrů – lid se rozčiluje, politici ho chlácholí, stoupají po žebříčcích oblíbenosti a na enormně zadlužený stát se nikdo neptá. A všichni společně zadupávají do země hodnoty, které představují pomalu zapomenutá slova, jakými jsou čest, morálka, poctivost, mravnost, odpovědnost, pravdomluvnost a jiná, jim podobná. Jenže ono to v podstatě začíná být ještě horší. Lid se již ani nerozčiluje. Jen ze všech stran slyším totéž – jistě, přijď (na návštěvu, na pokec, na pivo), ale prosím, prosím o politice ani slovo. Jsme na to všichni již alergičtí.