Progresivní zvýšení daně pro lidi s vysoce nadprůměrnými příjmy může být dobrý i špatný nápad. U takového kroku totiž neposuzujeme reálný ekonomický vliv, neboť je zanedbatelný. Státní rozpočet vybrané peníze navíc nevytrhnou a sami plátci to nijak bolestně nepocítí. Jde pouze o symboliku.

Levicoví politici budou mluvit o solidaritě se slabými, pravicoví zase o trestání úspěšných. Nelze tvrdit, která z obou tezí je pravdivější, neboť je to opravdu věc názoru. Ani ekonomická věda nám moc nepomůže, neboť jde o společenskou disciplínu, jež pracuje více s hypotézami než s exaktními fakty. V historii najdeme příklady, které budou podporovat buď první, nebo druhý názor.

Zavedení progresivní daně je zkrátka typickým příkladem toho, co politiky rozděluje, a je to tak správně. Je to srozumitelná zkratka toho, jak se ta či ona strana dívá na fungování společnosti. Osobně si myslím, že by daně měly být nízké a že stát benefituje z úspěšných a pracovitých lidí i bez toho, že po nich něco chce. Ale respektuji i opačný názor.

Nerozčiluje mě možnost, že na mě socialisté potenciálně uvalí vyšší daň. Pokud se tak stane, budu v tom roce pracovat ještě víc a usilovněji, abych se do té kategorie dostal. A mohl si pak zapálit doutník a lamentovat nad tím, jak Paroubek a jeho hoši nás milionáře okrádají. Jistě, není to vize, které ve volbách dám svůj hlas. Ale rozhodně to přežiju.

Rozčiluje mě něco jiného. Tak jako je zavedení jakékoliv „milionářské daně“ jen symbolikou pro voliče, měli by pro symboliku jiného druhu mít mnohem větší cit i politici.

Prostý příklad: chtějí-li občany více danit, měli by si dát do pořádku své vlastní platy. Jak známo, berou značné sumy jako nezdanitelné náhrady.

Není přitom nejmenší důvod, aby neměli jednoduše stanovený a zdanitelný plat. A aby si případné náklady odečítali z daní jako kdokoliv jiný.

Je to pokrytectví.

Zeptejte se politika na jeho plat a on vám odrecituje příslušný zákon, podle kterého bere tolik a tolik. Že bere ve skutečnosti mnohem víc? Na to si vzpomene, až když se mu to hodí.

Vzpomeňme si na Stanislava Grosse, jenž – samozřejmě ještě před svým zázračným zbohatnutím – započítával náhrady do svých výdělků, aby mohl zdůvodnit financování drahého bytu. Anebo vzpomeňme na Paroubkovu eskapádu „Dámy a pánové, kdo z vás to má?“, když novinářům psal na tabuli své příjmy a ukazoval, kolik si umí vydělat. Jenže z peněz daňových poplatníků. Takhle se chová šéf strany, která mluví o solidaritě a chce více zdanit bohaté? To je k smíchu.

Nikdo nežádá, aby socialističtí politici chodili „jako od táboráku“ (abychom si vypůjčili další Paroubkův výrok), ale hlásají-li sociální rovnost, měli by své ideologii a rétorice přece jen přizpůsobit své chování. Šéf ČSSD asi tento víkend dostane titul „Český papaláš“ na Festivalu politické písně v Sokolově. Není to proto, že „mluví spisovně a nemluví vulgárně“, jak se domnívá a jak to vysvětlil v tisku. Je to proto, že jeho chování je v tak ostrém protikladu s tím, co říká a co chce po ostatních.

Viz třeba obliba, v níž má vedení ČSSD pražský hotel Kempinski. Nic proti tomu, nevidím v tom žádnou velkou kauzu. Ale když už o tom deník MF Dnes napsal, dokázal na to Paroubek reagovat jen tím, že do drahého hotelu chodí s ostatními socialisty proto, že v centru Prahy „čtyřky“ nejsou.

Nechme stranou normalizační slovník (pro mladší čtenáře: „čtyřka“ je restaurace nejnižší kategorie), ale čistě věcně to není pravda. I v centru Prahy je spousta podniků, kde se lze levně naobědvat i navečeřet. Jiřímu Paroubkovi to však nestačilo, a ještě dodal: „A proč bych já jako předseda sociální demokracie měl chodit do čtyřky?“ Proč? Protože právě tam sedí u stolů jeho voliči. A jsme zase u té symboliky.

Zdaleka se to netýká pouze Paroubka a socialistů, u nich je to jen vzhledem k jejich ideologii skromnosti a rovnostářství nejkřiklavější. Jiný příklad je z tohoto týdne. Senát měl možnost „opravit“ zákon o střetu zájmů a vyjmout z povinnosti odevzdávat majetková přiznání ředitele škol. Ti do něj byli zařazeni zjevně nesmyslně. Ale senátoři to odmítli s tím, že jde o nepřípustný „resortní lobbismus“.

To jsou ti naši politici. Víme, jak složité bývá „vytáhnout“ informace o příjmech i majetku z nich samých. Co se týče druhých, mají vždycky po ruce nějaké vzletné vysvětlení. Ale když by si sami měli sáhnout na své prebendy, jsou ve své „papalášské lobby“ pevní a neprůstřelní.

LN, 20.6.2009