Kdo může, ať v těchto dnech nechodí v Praze do okolí Lidového domu. Mohl by ho vyděsit řízný hlas Jiřího Paroubka. Co se v sídle sociální demokracie děje? Její šéf podle svých slov „dává pokyny svým spolupracovníkům a advokátním kancelářím“. Týkají se trestního oznámení, které chce ČSSD podat na své bývalé členy Melčáka a Pohanku.

Čím zákon porušili, se média zatím jen dohadují. Paroubek mluvil o „politické korupci“ a „zradě“, jenže takové trestné činy neexistují. Ovšem ono je to vlastně jedno, nějaký trestný čin se najde. Politici s tím mají své zkušenosti.

„Kriminalizace“ politiky a obecně veřejného života je jedním z nejhorších zlozvyků posledních let. Je to kriminalizace v uvozovkách, protože zatím prakticky nikdo nebyl v souvislosti s politikou či hlásáním svých názorů odsouzen. To však neznamená, že to není problém a že není nejvyšší čas, aby si v téhle věci zejména politici uložili co nejpřísnější dietu.

Tato hloupá praxe má minimálně dva velmi negativní dopady. Za prvé nadbytečně zatěžuje policii i další úřady. Ty se trestními oznámeními, která na sebe podávají politici, často zabývají mnoho měsíců. Součástí jsou výslechy aktérů, na které policie obvykle posílá své vyšší důstojníky. Jako by na práci neměli nic smysluplnějšího.

Nevíme například, kolik stránek má spis založený na základě trestního oznámení Jiřího Paroubka na Mirka Topolánka během loňské volební kampaně. Paroubek ho žaloval pro pomluvu, protože předseda ODS o něm řekl, že má kontakty s pražským podsvětím. Policie případ „vyšetřovala“ až do ledna, kdy ho navrhla odložit. Ale protože proti tomu Paroubkovi právníci podali stížnost, nesmyslná kauza dál pokračovala. Druhý negativní dopad je ještě vážnější. Politici zavádějí trestní oznámení do společnosti jako běžnou součást komunikace či nástroj pro řešení sporů. Vede to k marginalizaci toho, co se považuje za trestný čin, a obecně trestního práva.

Trestní zákoník by pro běžné lidi měl být kodexem budícím hrůzu, nebo minimálně posvátnou úctu. Pojmenovává přece činy, za které můžou být pachatelé potrestáni vězením. Je to insitucionalizované násilí, které společnost v rámci spravedlnosti páchá sama na sobě. Měli bychom s ním zacházet opatrně a obezřetně. Ne brát trestní zákony jako karty, které vyhodíme na stůl, když budeme chtít vyřešit nějaké banální problémy.

A přesně takovou atmosféru politici vytvářejí. Z vysoké politiky se praxe přesouvá do nižší. Například v Mníšku pod Brdy, což je malé středočeské městečko, vede spor současný starosta s bývalou starostkou, a to kvůli podepsání nevýhodných smluv. Čtyři trestní oznámení pro pomluvu už policie řeší, dalšími si aktéři vyhrožují. Možná není daleko doba, kdy se trestní oznámení budou podávat kvůli hádce v hospodě.

Udávání politických či názorových oponentů nezavedl do české politiky Jiří Paroubek, ale v každém případě tuhle praxi rozvinul a „kultivoval“. Z novinového archivu lze doložit, že žádný politik nepoužil v uplynulých dvou letech sousloví „trestní oznámení“ tak často. Paroubek podal kromě Topolánka trestní oznámení například také na Ivana Langra, policistu Jana Kubiceho, novináře Jaroslava Spurného či aktivistu Stanislava Pence.

Pro Paroubka se „udavačství“ stalo součástí jeho vnitřního světa, takže výhrůžku trestním stíháním používá ve svých textech jako stylistickou piruetu. Když například loni polemizoval v Hospodářských novinách s názorem komentátora Daniela Kaisera, že Inspekce ministra vnitra je těsně propojená s politiky ČSSD, bývalý premiér napsal: „Kdokoliv tuto nehoráznost ještě napíše, podám na něj trestní oznámení.“

A mimochodem, na samotného Kaisera trestní oznámení nakonec skutečně podal. Policisté tuto „závažnou“ kauzu vyšetřovali v redakci Hospodářských novin a autora textu pozvali k „podání vysvětlení“. Protože se mu od té doby už neozvali, tak případ buď odložili, anebo na něm stále pilně pracují.

Není divu, že tenhle zlozvyk českých politiků kritizovali před pár týdny také soudci, konkrétně například čestný prezident Soudcovské unie Libor Vávra. Ten prohlásil, že výrazy jako trestný čin nebo trestní oznámení padají mnohokrát například v televizních politických debatách.

Jak se ukazuje, politici si však výtky soudců k srdci nevzali, ba naopak. Co se s tím dá dělat? Za prvé by bylo třeba „vyčistit“ trestní zákoník od paragrafů, které jsou zbytečné a vedou jen k tomu, že si lidé dělají z policie detektivní kancelář a ze státních zástupců své advokáty. Je to především paragraf pomluvy.

Jeho existenci pravidelně kritizuje řada domácích i zahraničních institucí, naposledy například americký Freedom House tento týden ve své ročence věnované svobodě tisku ve světě. Zpráva zároveň konstatovala, že se tento paragraf v Česku prakticky nepoužívá. Tím spíš není důvod ho nezrušit.

Ale nedělejme si iluze, že se tak stane nebo že se tak stane rychle. Mnohem účinnějším lékem by bylo, kdyby podávání či vyhrožování trestním oznámením politici prostě vypudili ze svého myšlení a ze svého slovníku. A kdo to nedokáže, jako by nám voličům o sobě říkal: Jsem nedůvěryhodný a neschopný.

LN, 4.5.2007

Autor je novinář