Je to v Česku už skoro taková tradice. Protože tím, kdo navrhuje ústavní soudce, je prezident, odvozuje se od toho, že Ústavní soud jde prezidentovi automaticky na ruku. Říkalo se to za Havla, říká se to za Klause.

Jenže i tenhle vztah se v čase mění. Zatímco Havlovi Senát, který ústavní soudce potvrzuje, prakticky všechno odmával, Klausovi už zdaleka ne. Rovněž platí teze, že Klaus je v navrhování ústavních soudců ze „svého gravitačního okruhu“ mnohem zdrženlivější než Havel. Vždyť tvrdit, že kupříkladu Pavel Rychetský (Klausem navržený a jmenovaný předseda ÚS) spadá do prezidentova světonázorového okruhu, je přece naprostý nesmysl.

Přesto mantru o spřízněnosti Ústavního soudu s Klausem donedávna omílala spousta lidí, novinářů i politiků. A připomeňme si v této souvislosti zvláště jedno jméno. Do svých před- i povolebních „teorií“ o modré diktatuře zahrnul prezidenta Václava Klause a jím jmenovaný Ústavní soud i Jiří Paroubek.

Sám Ústavní soud však téhle teorii zasadil smrtelnou ránu. V zásadním a pro prezidenta jistě i prestižním sporu o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu Evy Brožové, se ústavní soudci postavili proti prezidentovi. Ba dokonce ústy Dagmar Lastovecké, někdejší senátorky za ODS. Tohle opravdu na nějaké „chození na ruku“ nevypadá.

Možná by to chtělo některá oblíbená klišé přehodnotit. A první, kdo by se měl veřejně omluvit prezidentu Václavu Klausovi i všem ústavním soudcům, je Jiří Paroubek.

13. 9. 2006, www.petrstepanek.cz