Dosud jsme byli zvyklí, že se krajský politický půdorys podobal komunálnímu: zastupitelé zpravidla z řad starostů a jiných komunálních politiků, témata opisující zájmy obcí, koalice utvářené tak, aby měly co nejspolehlivější převahu.

Pro chod krajů je klíčové, že pro přijetí usnesení zastupitelstva je potřeba nadpoloviční většina hlasů všech jeho členů. Naopak ve Sněmovně často stačí většina z přítomných poslanců, přičemž usnášeníschopná je i při třetinové účasti. Dobrat se tedy výstupu z jednání je na regionální úrovni podstatně obtížnější.

Už předvolební kampaň ČSSD avizovala snahu připodobnit kraje více celostátní politice – tématicky i personálně. Po drtivém oranžovém vítězství potom nikoho nemohlo překvapit, že do hejtmanských křesel usedli politici s vládní a parlamentní zkušeností, kteří mají nutkání aplikovat naučené vzorce chování a rozhodování i v regionální rovině.

Ze třinácti krajských zastupitelstev se osm vyslovilo pro standardní většinové krajské vlády. ČSSD ve dvou vládne (v souladu s Paroubkovou vizí) se středovými formacemi, v dalších dvou v duhových koalicích včetně ODS, ve dvou ve velkých koalicích s občanskými demokraty, v jednom v levicové koalici s KSČM a v jednom přibrali ke komunistům ještě třetí subjekt.

Zajímavější situace je však ve zbylých pěti regionech. Na Ústecku vládne ČSSD s ODS a jedním přeběhlíkem od Severočechů, leč bez řádné koaliční dohody. Na Liberecku je menšinová rada ČSSD a Strany pro otevřenou společnost podporována komunisty. Ve středních Čechách, na Plzeňsku a Vysočině sestavila ČSSD jednobarevnou radu díky toleranci KSČM.

Menšinové vládnutí přitom může být patřičně dramatické. Síly, jež by krajské špičky měly upřít do strategického rozvoje oblasti, budou muset zhusta nasazovat pro vyjednávání elementární politické podpory. Tam, kde dřív šly věci více méně hladce, leckdy vzplane v krajích nevídaná politická vřava. Buď tento pokus ČSSD vyjde – kraje přestanou běžet „po strejcovsku“ a politicky se „zprofesionalizují“ -, anebo skončí fatální rozhádaností dotčených regionů.

Svérázným příspěvkem do debaty o politické kultuře je pak náklonnost některých hejtmanů opozičněsmluvnímu uspořádání. „Podle zákona v kraji není možné uzavřít něco jako opoziční smlouvu, kdy jedna strana svou nepřítomností umožní druhé, aby své rozhodnutí prohlasovala. Kdyby to možné bylo, preferoval bych opoziční smlouvu,“ posteskl si při vysvětlování velké koalice s ODS na jižní Moravě Michal Hašek.

Připomeňme, že skutečný název tzv. opoziční smlouvy, která jistila kabinet Miloše Zemana v letech 1998-2002, zněl „Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí“. Opozice se v ní vzdávala stěžejního práva iniciovat odvolání vlády a za to získala část vlivných politických a ekonomických postů.

Proč však uzavírat pakty „stability“, když základem politiky (fungování politických stran, parlamentu, krajských i obecních zastupitelstev) je dynamika, tendence neustále legitimizovat demokratické poměry a být kdykoli připraven ke změně?

Když po opoziční smlouvě na vládní úrovni (menšinovém kabinetu ODS s podporou ČSSD) volá Pavel Bém, jde „pouze“ o jeho stoprvní politickou chybu. Mimochodem, občanským demokratům oposmluvní aranžmá prohrálo v roce 2002 volby.

Úvahy o opozičních smlouvách v krajích jsou ale mnohem vážnější. Mohou budit podezření, neskrývá-li se za nimi touha po posvěcení již teď těžko průhledných regionálních mocensko-ekonomických vazeb. Zatímco otevřené levicové koalice mohou být leda nevábné a menšinové krajské vlády jsou nepraktické, tak spojenectví ČSSD a ODS působí vrásky nejen strážcům „ideové čistoty“, ale i bojovníkům s klientelismem. Kříšení mrtvoly opoziční smlouvy by pak představovalo vrchol politického cynismu a degradaci demokratických principů ve veřejné správě.

HN, 5.12.2008