Tak jako měl Vladimír Špidla svého Stanislava Grosse, Bohuslav Sobotka dnes má Michala Haška.

Kdo pamatuje politické dění před deseti lety, tuto personální paralelu chápe. Špidla byl tehdy předsedou České strany sociálně demokratické i koaliční vlády. Gross obsadil křeslo prvního místopředsedy a předpokládalo se, že bude svému šéfovi krýt záda. Nějaký čas tak skutečně činil. Pak ale přišel pokles partajních preferencí, reptat začali poslanci i řadoví členové a mladý ambiciózní politik se jal připravovat na převzetí moci. Vyhraňovat se vůči předsedovi programově bylo obtížné. Tak aspoň Gross varoval před opuštěním programu, s nímž šla ČSSD do voleb. Jakmile situace začala působit neúnosně, bylo na Špidlovi, nechá-li se odstranit, nebo odejde sám, například do Evropské komise. Vybral si druhou, smírnou cestu. Pointa je jako z pohádky. Stanislav Gross doplatil na peněžní transakce a Vladimír Špidla se vrátil do oranžové stínové vlády.

Zástupcem Bohuslava Sobotky je Michal Hašek. Role mohly být i prohozené, leč na sjezdu v roce 2010 vyšel ze vzájemného souboje jako vítěz prvně jmenovaný. Hašek tenkrát nosil šat státotvorného politika hledajícího partnery v politickém středu. S tímto stylem souzněl i pozdější dárkový koš Haška coby šéfa Asociace krajů pro konzervativního premiéra Nečase. Sobotka byl naopak Haškovým okolím v předsjezdové debatě líčen jako krajní levičák, kterému by nečinilo obtíž opřít se při vládnutí o komunisty.

Letošní sjezd byl poklidný a Hašek proti Sobotkovi nekandidoval. Pro příměří bylo příznačné i to, že v médiích hovořil o Sobotkovi důvěrně jako o "Slávkovi". Uplynulo pár měsíců a v novinách Hašek tituluje svého kolegu a vrstevníka jako "pana Sobotku". Program v úzkém slova smyslu je vzájemně neodcizil. To už spíš vnímání priorit. Michal Hašek se vydal ve šlépějích Miloše Zemana, začal se zaklínat povinností zabránit návratu pravice k moci a k podpoře prezidentské vlády vedené Jiřím Rusnokem využil i Asociaci krajů. Bohuslav Sobotka se rozhodl ostřelovat kabinet zleva a připomínat i prohřešky jeho jednotlivých členů. Výrazným poselstvím byl též jeho důraz na principy parlamentní demokracie, za což si vysloužil od Haška výtku, že opakuje hesla pánů Kalouska a Schwarzenberga.

Další události jsou už čerstvé a odvíjejí se ze Sobotkova rozhodnutí spolknout žábu, akceptovat hlasování ČSSD pru Rusnoka, avšak za cenu prosazení závazku, že sociální demokraté budou dál usilovat o rozpuštění Sněmovny a navíc budou iniciovat pro Sobotku důležité úpravy ústavy, jež se dotknou prezidentských kompetencí.

Za taktickou změnu přístupu k Rusnokově týmu byl Sobotka uvnitř ČSSD pochválen, venku to však schytal. Alternativa byla přitom jediná: jít do čelního střetu, prohrát, odstoupit z čela strany a přenechat ji Haškovým neozemanovcům. Dá se pochopit, že Sobotka raději ustoupil a získal čas lépe se připravit na budoucí souboje. Když ale tuto přípravu odbude a vrátí se do role politika klopýtajícího za událostmi, může čekat, že co nevidět před ním nějaký vlivný spolustraník nenápadně odhodí kluzkou slupku od banánu. To se v partaji, která nechá svého lídra urážet hradním kancléřem a dalšími špičkami mimoparlamentní SPOZ a ve které první místopředseda necítí povinnost krýt předsedovi záda, může přihodit, než bys řekl švec. Když Bohuslav Sobotka na úterním brífinku četl prorusnokovské usnesení předsednictva, Michal Hašek s úsměvem přikyvoval. Kdybychom jen věděli, co se mu honilo hlavou! Ani by nepřekvapilo, kdyby již přemítal o rezervování letenky pro slábnoucího předsedu. Třeba do Bruselu.