Poslední, desátý projev prezidenta Václava Klause trval necelých patnáct minut a byl pokusem o stručnou bilanci deseti let a současné situace, ale bohužel byl plný obecných floskulí.

Vyzýval ke svornosti a soudržnosti, zkritizoval samozvané spasitele, pohovořil o příkopu, který se stále prohlubuje mezi vládou a opozicí, vadí mu, že neumíme táhnout za jeden provaz a že vyhledáváme ta nejsnadnější a krátkodobě líbivá řešení, rýpnul si do povinných evropských norem, povzdechl si nad ztrátou odvahy a vyzval k návratu k starým dobrým hodnotám a tradicím, aniž řekl k jakým.

A ta poslední prezidentova výzva obnažuje nejzřetelněji náš současný stav. Problém návratu k hodnotám a tradicím je v tom, že u nás probíhá již od konce předminulého století spor o smysl českých dějin, který trochu fundovaněji začal polemikou s knihou T. G. Masaryka Česká otázka, která vyšla v roce 1895. Tehdy se totiž Masaryk právě pokusil znovu naplnit prostor národních hodnot, který se zcela vyprázdnil bojem o Rukopisy. Masaryk hledal univerzálnější hodnoty, než představoval mladočeský nacionalismus a liberalismus. Bojoval za něco, co bychom snad mohli nazvat humanistické základy moderního češství.

Hovořil o naplňování humanisticko-náboženského poslání české historie a tento problém posunul ze sféry filozofie dějin a politiky do oblasti pragmatického dějepisectví. Chtěl vždy bránit pravdu: vítězit duchem a mravností, ne mečem a krví, čímž navazoval na Františka Palackého. A když další vývoj hodně zjednodušíme, můžeme si snad dovolit říci, že na konci dvacátých let začala diskuse směřovat k problémům teorie a praxe historického poznání. Ve třicátých letech pak na to navázal pokus o shrnutí a celistvější reflexi výsledků.

Masarykův jednotný výklad národních dějin, zdůrazňující jako východisko husitství a bratrskou humanitu, byl po roce 1948 zneužit Zdeňkem Nejedlým, po chvilce větší autenticity v druhé půli šedesátých let zavládlo po roce 1969 období velkého zapomnění, jak na to poukázal dokument Charty 77 nazvaný Právo na dějiny z roku 1984, který vyvolal důležitou polemiku. A po roce 1989 diskuse na toto téma nijak zásadně neovládla veřejný prostor, takže jsme na základní otázky naší existence, které by měly pomoci naše tradiční hodnoty přiblížit, rovněž nehledali soustavnější odpověď.

Místo, abychom si kladli v minulosti stále hlubší a přesnější otázky, byli jsme svědky stále nových a nových přehodnocování českých dějin. Odvolávat se proto na staré hodnoty a tradice, pokud jsme nebyli schopni vést diskusi o smyslu našich dějin, i když už dnes víme, že politické dějiny nejspíš nemají skrytý ani postižitelný smysl, zato sama diskuse je pro naše sebeuvědomování velmi důležitá, proto v českém kontextu bohužel nic neznamená. Skutečný smysl by měla jen výzva, abychom v Masarykem započaté práci pokračovali a své směřování si přesněji definovali, abychom pochopili symbolický význam sedmi klíčů ke korunovačním klenotům, které nám mají připomínat pluralitu středoevropského kontextu. Pak by totiž i naše místo v současné Evropě či Evropské unii bylo zřetelnější a vláda by měla snazší práci.

Pokud univerzity k takové náročné práci nebudou nabádat a prezident nepůjde sám používáním přesného jazyka příkladem, výzva, která zazněla v posledním jeho projevu, nemá valný smysl. A v tom je právě hlavní problém takovéhoto projevu. Je opět pouze prázdným rituálem, kterým jen vyplňujeme nejsnadnějším způsobem protokolárně předepsaný úkon. Činíme skoro totéž, co jsme dělali do listopadu 1989, kdy jsme žili od výročí Velkého února k ještě většímu výročí vítězství Říjnové revoluce atd. stále dokola. Stáváme se opět nesvobodnými, a na to bychom si měli dát pozor, protože skutečná svoboda nepředstavuje jen možnost volby, ale má vždy i negativní výklad: je svobodou od něčeho, tedy od útlaku, omezení, ale taky vždy od nadvlády floskulí, prázdných frází, které slouží jen jako zástěrka pro nějakou sofistikovanější manipulaci či útlak občanů. Proto přesný jazyk bychom měli vyžadovat i v následujících dnech od kandidátů na nového prezidenta.

Skutečné jasné státnické slovo v posledním projevu Václava Klause zaznělo jen v závěru, kdy prezident prohlásil: "Dnes uplynulo 20 let od chvíle, kdy se na mapě světa objevila samostatná Česká republika. Dovolte mi, abych před zakončením svého projevu oznámil, že jsem se rozhodl při příležitosti tohoto výročí vyhlásit dílčí amnestii, která vstoupí v platnost 2. ledna." Jaké skutečné důsledky ale tato, byť částečná, amnestie bude mít a jestli se také vztahuje na řadu zlodějů a korupčníků, kteří by naopak měli být potrestátni, se dozvíme až v následujících dnech.

Částečně na to již v úterních zprávách ČT upozornila advokátka Hana Marvanová, když řekla, že budou nejspíš amnestováni i manažeři H-systému, kteří připravili tisícovku stavebníků asi o miliardu korun, a podobně se vyjádřil i soudce Igor Krajdl, který se domnívá, že amnestie se týká i manažerů zkrachované Union banky. Za zmínku stojí, že slovenská amnestie, vyhlášená rovněž k 20. výročí vzniku samostatného státu, je proti tomu mnohem umírněnější a pochopitelnější, protože se týká pouze pachatelů neúmyslných či nedbalostních trestních činů.