POLITIKA: O dvou vejcích a pravicovém kaviáru
To vše je zcela v pořádku. Ovšem v posledních týdnech mě zaujal jiný jev: kritizování vlády z pravé části politického spektra. Napadají mě například lidé kolem Strany svobodných občanů. Absolutně bezvýznamná strana, řeknete si možná. Ale pamatujete si ještě někdo na situaci v době vzniku této partaje? V únoru 2009 Svobodní zahájili svou činnost, mediálně poměrně dost podpořeni. Petr Mach, ekonom a člověk blízký Václavu Klausovi, se spolu s dalšími několika lidmi rozhodl založit stranu „reprezentující zklamané voliče ODS“. Média o tom ještě před vznikem této strany mluvila a psala, prý by dokonce novou pravicovou stranu mohlo volit přes dvacet procent lidí, dočítali jsme se například. Spekulovalo se tenkrát, zdali takovéto straně vyjádří podporu prezident Václav Klaus, spekulovalo se, zda do této strany vstoupí či nevstoupí někteří poslanci či senátoři ODS atd. Strana tedy vznikla, někteří jí vyjádřili podporu přímo, jiní nepřímo, další vůbec, zahájila svou činnost a zúčastnila se voleb do Evropského parlamentu
A byl to propadák. Získala 1,26 % hlasů, což tedy rozhodně ani zdaleka není aspoň přiblížení se k údajnému potenciálu dvaceti procent. A zcela logicky k žádnému takovému přiblížení dojít ani nemohlo, neboť žádný potenciál dvaceti procent neexistoval: Svobodní se od prvního okamžiku profilovali jako euroskeptici, a euroskepse není u české veřejnosti vlastnost nikterak většinová, či spíš tématika evropských problémů českou veřejnost většinově moc nezajímá. Dále se Strana svobodných občanů profilovala jako strana proklausovská či strana sdílející hlavní myšlenky Václava Klause, a ne všichni pravicoví voliči zrovna milují Václava Klause, což Svobodným opět snížilo volební potenciál. A dále se Svobodní od počátku profilovali jako strana jen a jedině a za každou cenu jasně a nekompromisně pravicová, hodnotová, ideová a další takové věci, což jim opět volební potenciál snížilo, neboť existují-li u nás lidé s výhradně pravicovým uvažováním a názory, pak se rozhodně nedá mluvit o deseti procentech, natož o procentech dvaceti. Tedy stručně řečeno: lidí zároveň euroskeptických, zároveň nekompromisně pravicových a zároveň milujících Václava Klause není mnoho, a podle toho výsledek Svobodných také dopadl. Dle Petra Macha a dalších představitelů Svobodných se strana bude snažit dál, byť nemá skoro žádný přístup do médií, kteréžto znevýhodnění pan Mach víceméně označil za hlavní příčinu neúspěchu. Jenže média se o Stranu svobodných občanů zajímala, aspoň v době vzniku této partaje. Ta svou šanci ale zahodila. A šanci jistě aspoň nějakou měla. Především měla podporu některých známých osobností, z čehož pramenil i ten zájem médií.
Ale o podporu známých osobností přišla. Svou chybou. Stačí uvést citaci z písemné zdravice Václava Klause na ustavujícím sněmu Strany svobodných občanů: „Má-li být váš politický projekt úspěšný, nesmíte se stát intelektuálním debatním klubem, omezeným ve své činnosti pouze na velká centra.“ A přesně to se stalo. Před volbami 2010 mě zaujala slova Petra Macha v jistém předvolebním pořadu, která budu citovat pouze nepřesně, jen s využitím paměti: „Občané by se měli podívat na naše internetové stránky, skoro každý den tam je uveřejněn nějaký nový zajímavý článek.“ Tak to zcela jistě voliče osloví, objevuje-li se na internetových stránkách politické strany každý den nový článek… To mně přijde trošku málo. Co se týče programu Svobodných, je sice poměrně dlouhý, zato však dost teoretický. Pravda, samé ideje, hodnoty. Ale krom idejí, hodnot a teoretických řečí nechtějí voliči i nějaké praktické věci, praktický a proveditelný program?
Strana svobodných občanů se zkrátka zařadila mezi kupu všech těch malých neparlamentních stran, bezvýznamných, schopných jenom teoretizování; psaní článků například. Po volbách do Evropského parlamentu dále zuby nehty vystupují proti Evropské unii a Lisabonské smlouvě, ač to voliče víceméně moc nezajímá, a zvlášť je to nezajímalo v období voleb parlamentních, dále na své internetové stránce píší články, myslíce si, že to stačí, místo aby zapracovali na koncepci zdravotní, sociální, protikorupční a dalších, tedy na tom, co lidi skutečně trápí, nebo aby objížděli naši zemi od kraje ke kraji. Je jasné, jak asi mohla Strana svobodných občanů dopadnout ve volbách parlamentních: sice se jim počet voličů zvýšil, ale vzhledem k vyšší volební účasti než ve volbách do Evropského parlamentu Svobodní nezískali ani jedno procento hlasů. A divil bych se, kdyby tomu do budoucna bylo jinak.
Ale k důvodu, proč jsem se o Svobodných vůbec zmínil. Často je naše nová vláda kritizována především zleva, ale z pravé části politického spektra už to tak časté není. Ovšem lidé ze Strany svobodných občanů vládu kritizují, a jak. Jako jeden příklad za všechny uvádím citaci z článku Vláda bankrotářů vede naši zemi do Řecka, uveřejněného na webu Svobodných, jehož autorem je jistý Jindřich Pilc, člen strany:
„Vláda takzvané rozpočtové odpovědnosti je pro mě vládou bankrotářů. Vláda bankrotářů – pardon, vláda rozpočtové odpovědnosti (válka je mír, mír je válka, lež je pravda a pravda je lež) – za čtyři roky zvýší naše zadlužení o nějakých 500 miliard korun. Úroky vzrostou ze 70 na 100 miliard. (…) Dobrý hospodář by nemohl dál vršit dluhy na dluhy, jak činí tato vláda bankrotářů, ale musel by okamžitě přejít (minimálně) na vyrovnaný rozpočet.“
Inu hezké. Jen by mě zajímalo, jak snadno by se panu Pilcovi kritizovalo, kdyby měl úspory na starosti on. Celé mi to totiž přijde jako takové to hospodské tlachání, jak to ti nahoře dělají blbě, Franto, kdybych tam byl já, to bys viděl, jak já bych to uměl. Je pravda, že i já bych byl radši, kdyby vláda naplánovala vyrovnání státního rozpočtu alespoň na rok 2014 než na rok 2016, neboť v roce 2016 už nebude vládnout. Ovšem, že by se dalo „okamžitě přejít (minimálně) na vyrovnaný rozpočet“? Zvlášť slůvko „přejít“ mě velmi zaujalo; zřejmě to jde udělat raz dva, zkrátka se „přejde“ od dluhů k vyrovnanosti či rovnou přebytku, prostě budeme hospodařit vyrovnaně a hotovo! Je totiž velice snadné kritizovat. Svobodní sice ve svém programu tvrdí, že by vyrovnali rozpočet okamžitě, ale konkrétní návrhy nemají. Krom několika výjimek většinou jen otřepané fráze. Třeba škrty dotačních programů či úspory v sociálních dávkách.
Je pravda, že kritika vlády Stranou svobodných občanů je pochopitelná. Nějakým způsobem se přece vymezit musí. Kdyby to neudělala, její existence je už tuplem zbytečná. Nějaký čas před volbami Petr Mach říkával, že „se rýsuje velká koalice a proti té se nebudeme mít problém vymezit“. Velká koalice, jak víme, nevznikla, takže se museli vymezit proti té koalici, která vznikla. Ovšem tím se z nich tak trochu stávají zatvrzelí idealisté a není divu, že se od nich některé osobnosti myšlenkově vzdalují. Třeba Benjamin Kuras, spisovatel a publicista, člen přípravného výboru Svobodných, který tedy stál u samotného zrodu této strany. Dnes, pokud vím, se pan Kuras se Svobodnými v zásadních věcech rozchází a nedává jim žádné naděje do budoucna. A asi i Václav Klaus, jehož Svobodní pořád tak chválí; on je ale na rozdíl od nich nepochybně racionálně uvažující politik schopný zhodnotit, co možné je a co možné není.
Strana svobodných občanů zakládá svou existenci především na kritice Evropské unie. Ale krom kritiky EU Svobodní svou politiku založili i na kritice ODS, bojujíce proti „politice bez idejí“, tvrdíce, že jedině my jsme ti praví pravičáci, kdežto ODS a všichni ostatní jsou levičáci, že dnešní pravice a levice jsou vlastně jedno a totéž, že ČSSD i ODS dělají socialistickou politiku a jsou si podobní jako vejce vejci. Což bych nesouhlasil. Sice je pravda, že v politice v mnoha případech nerozhodují (ale ani dříve – například za Klausovy éry – nerozhodovaly) principy a ideje, nýbrž pouze touha po moci, ale stále ještě rozdíl mezi ODS a ČSSD je. Dvě vejce mohou totiž vypadat stejně, ale stačí rozklepnout skořápku, přičichnout a zjistit, že jedno z nich je zkažené. Je totiž pořád rozdíl mezi stranou sice ne pravicovou, ale aspoň středovou, a stranou neokomunistickou, s níž nechce – samozřejmě kromě těch komunistů – spolupracovat vůbec nikdo. A když jsem sledoval představitele sociálnědemokratického paroubkovského vedení a poslouchal už jen třeba jejich styl mluvy, zdálo se mi, že i ti komunisté se – bohužel – chovají slušněji. Což je smutné mít po dvaceti letech demokracie na levici buď komunisty, nebo … vlastně taky komunisty a k tomu ještě hulváty.
Jiří Payne, toho času známý poslanec ODS, nyní poradce prezidenta a místopředseda Svobodných, v jednom svém článku napsal, že programy ČSSD a ODS jsou si velmi podobné a pozastavuje se například nad pozoruhodnou shodou při prosazování jistot, což dokládá touto citací z programu ODS: „Člověk musí mít jistotu, že v případě nezaviněné nouze mu stát pomůže.” Tak já vám nevím. Asi by bylo lepší, kdyby si ODS do programu napsala třebas toto: „Člověk nesmí mít jistotu, že mu stát v případě nezaviněné nouze pomůže,“ či možná ještě lépe „Člověk musí mít jistotu, že mu stát v případě nezaviněné nouze rozhodně nepomůže“. Nebo já nevím, jak by se měla pravice odlišit od levice, aby nebyla podezřívána tou „pravicovější pravicí“ z levičáctví. Ale ať nad výše citovanou větou z programu ODS přemýšlím jakkoliv, nepřijde mi na ní nic socialistického; vždyť stát ochotný pomoci člověku z nezaviněné nouze je ve skutečnosti prapůvodní pravicová myšlenka. To jen pan Payne má asi pocit, že pravice o sociálních tématech mluvit nesmí. Uznávám sice, že ODS není strana vyloženě pravicová, rozhodně ji ale neházejme do jednoho pytle se sociálními demokraty. A už vůbec ne s těmi toho času paroubkovskými.
Takže přejme vládě hodně štěstí. Klidně ji kritizujme, ale racionálně, prosím, navrhujíce reálné alternativy. Stačí totiž, že zcela jistě uslyšíme demagogickou kritiku z řad levice, na druhém konci politického spektra nechme ale žvanění stranou. Možná ale chtějí Svobodní reprezentovat politiku nikoli vajec, ale třeba kaviáru, zboží o poznání dražšího. Zda se jim to daří, nevím, ale zatím občany svou nabídkou moc neoslovili. Neboť možná se voliči rádi spokojí s vejcem; nezkaženým, na němž si člověk také může pochutnat. On totiž i ten kaviár nemusí být vždy chutný. Někdo ale prosazuje kaviár za každou cenu. Neprakticky vychází z ideálu, místo aby se proveditelnými a postupnými kroky snažil směřovat k ideálu. Nebo aspoň k něčemu uspokojujícímu.