aneb Skandály a tuzemská politika

Připomeňme si nejprve kauzy posledních měsíců a z nich vyplývající fámy a pak se pokusme zamyslet nad tím, o čem tento stav komunikace v českém veřejném prostoru vypovídá.

Nepůjdeme-li příliš do historie, nejzávažnější kauzou bylo březnové zveřejnění odposlechů mezi lobbistou Romanem Janouškem a bývalým primátorem Pavlem Bémem, z kterých vyplývalo, že Janoušek zřejmě ovlivňoval důležité zakázky i obsazování různých důležitých funkcí v Praze, jako například ve VZP. Na to Janoušek pod vlivem omamných látek najel ve svém voze Porsche na řidičku vozu, jejíž auto nejprve poškodil a ublížil jí těžce na zdraví. Policie mu ani nezabavila řidičský průkaz, výslech dlouho odkládala a on je dodnes na svobodě.

Fámy hovoří o tom, že policie byla zmanipulována. Pavel Bém minulý týden ohlásil, že připravuje návrat do politiky, protože nebyl vyšetřován ani obviněn. Fáma říká, že prý ve stejné době oslavoval miliardu na svém kontě.

Po bleskovém červencovém odvolání ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, za jehož vedení se emancipovala státní zastupitelství, takže byl zatčen sociálnědemokratický hejtman David Rath s mnohamilionovým úplatkem, a po odvolání státních zástupců Rampuly a Grygárka, kteří brzdili vyšetřování kauz, jako byla Mostecká uhelná a kauzy Gripen a Pandur, byl narychlo instalován nový ministr Pavel Blažek. Oficiálně byl ministr odvolán proto, že vyžadoval pro vězeňství více peněz a málo spořil. Fáma hovoří o tom, že byl odvolán kvůli tomu, aby se přestalo s vyšetřováním ožehavých případů, do kterých jsou zapleteni vysocí politici včetně místopředsedy ODS Pavla Drobila.

Z Dopravního podniku Prahy byl v srpnu odvolán generální ředitel Vladimír Lich, když připravil trestní oznámení na několik bývalých členů vedení kvůli předraženým zakázkám. Oficiálně se dopustil manažerských chyb. Fáma praví, že se tak stalo hlavně proto, aby nemohla být podána další trestní oznámení na vysoké funkcionáře.

A nejnovější kauza ze začátku září je o tom, že premiér Petr Nečas ztratil ve sněmovně křehkou majoritu 101 hlasů, protože se našlo šest poslanců, kteří s podporou prezidenta Václava Klause odmítli schválit zvýšení DPH o jedno procento, milionářskou daň atd. s tím, že je to v rozporu s konzervativní ideologií strany, ač skoro všichni tito poslanci donedávna zvýšení DPH podporovali. Fámy hovoří o tom, že se tak stalo proto, že byl zatčen ředitel dotačního úřadu Severozápad a člen výkonné rady ODS Zdeněk Markvard a že ministr zdravotnictví podal trestní oznámení na firmu IZIP, která vyvedla stamiliony z VZP, aniž za ně byla schopna zajistit elektronické zdravotní knížky, které slibovala.

Petr Tluchoř a Ivan Fuksa se prý mstí za svá odvolání a Boris Šťastný za trestní oznámení v DPP. Nečasovi by prý odpustili, kdyby se Tluchoř stal místopředsedou sněmovny, Šťastný místopředsedou ODS v Praze, Fuksa prezidentem NKÚ a Šnajdr šéfem VZP. Prezident soustavně oslabuje Petra Nečase, aby mohl více zasahovat do politiky a protože by prý rád, aby Temelín dostavovali Rusové. Jeho scénář je údajně následující: podporovat Zemana, aby se stal prezidentem, a ten ho za to jmenuje předsedou vlády, bude-li Klaus zase staronovým šéfem ODS. Tolik fámy.

Za takovéto situace je zcela zbytečné rozebírat i ty nejvážnější zvěsti, které jsem se pokusil shrnout, protože slova v našem veřejném prostoru nemají již dávno žádnou váhu a představují jen mlhu, která má skutečnost zakrýt, což platí stejně o oficiálních prohlášeních jako o fámách. Důležité je pojmenovat to, co mají všechna zmíněná sdělení a jejich autoři společného, a to můžeme konstatovat se stoprocentní jistotou.

U všech zmíněných protagonistů převažují soukromé a stranické zájmy nad veřejným či státním zájmem a to je ten hlavní důvod, proč je naše politická krajina tak nepřehledná. České politice chybí zřetelný úběžník, který by byl všem doma i v zahraničí srozumitelný a na kterém se v každé fungující demokracii musí umět domluvit vláda s opozicí. Jde proto spíše o antipolitiku než o politiku. "A vyplývá to z toho, že máme podivnou představu o tom, co je to stát. My si stát spojujeme s nějakým teritoriem, v němž se cítí bezpečně národ. On ale stát je něco jiného: stát je politická organizace, ve které vládne nějaká svrchovaná moc, ale také v něm existuje společenská smlouva mezi touto mocí a těmi, kdo ve státě žijí," řekl mi právní filozof Jiří Přibáň. Jinými slovy nám chybí idea české státnosti.

Moderní stát je především právní stát. Myšlenka moderní státnosti musí být založená na tom, že stát může fungovat jen skrze své zákony, a proto svrchovanost je vždycky svrchovanost ústavní, a ne nějaká svrchovanost etnického národa a kmene. A pokud má stát fungovat, pak svrchovanost ústavní musí být absolutní a politici musí sami sebe chápat jako reprezentanty politické vůle, která nesmí nikdy být protiústavní a protizákonná.

Všechny svrchu uvedené případy ale ukazují opačným směrem: naši politici nevědí, a zřejmě je to ani nezajímá, co je veřejný zájem, který je vždy nad stranickým zájmem. Jiří Přibáň říká: "Nadřazenost stranické politiky státní politice je něco, čím česká politika tradičně trpěla. Je to dáno i tím, že tady není zakořeněna praxe, kdy v určitých orgánech a situacích postupuje a rozhoduje vláda společně s opozicí. Ukazuje se, že tu existuje politický vzorec chování, ve kterém stranickost vítězí soustavně nad státností. A to má právě za následek, že si i ústavnost vykládají strany jen ke svému prospěchu a zájmům."

Otázka je, proč tomu tak je? Odpověď je nabíledni: protože naši politici nepochopili, že politické strany jsou jen jednou z mnoha organizací, jako jsou ústavní soudnictví, byrokratický aparát, média veřejné služby atd., které tvoří demokratickou strukturu státu, a proto stranické rozhodování a zájmy nikdy nemohou nahradit zájmy státu. Je tomu tak i proto, že strany nikdy nezastupují všechny občany státu.