Kauzy politiků přicházejí a odcházejí. Osud těch, které se týkají Andreje Babiše, nebude jiný. Co ale zůstává, je dojem z toho, jak si politici vedli ve chvílích, kdy z nich měli vyvozovat důsledky. S tím úzce souvisí dodržování psaných i nepsaných pravidel.

Je absurdní chtít, aby existoval přesný psaný návod, jak má politik postupovat, když si pokaňká košili. Nebo když dojde na jeho odvolání. Vždy je důležité umět aplikovat dosavadní zásady a zvyklosti.

Co bychom ale chtěli po politicích, kteří včerejší sliby zapomínají vmžiku po svém zvolení. Stačí se podívat na mezery v plnění závazků obsažených v programovém prohlášení koaliční vlády ČSSD, ANO a KDU-ČSL v oblasti větší transparentnosti, boje proti korupci či spoluúčasti občanů na rozhodování.

Když vicepremiér Babiš kdysi srdceryvně přísahal, že jeho odhalený telefonát do redakce Lidových novin byl prvním a posledním pokusem zasahovat do novinářské práce, beztak držel za zády zkřížené prsty, jak to dělají uličníci školního věku.

I taková koaliční smlouva se ukazuje jako cár papíru, když ministerský předseda oznamuje veřejnosti tu demisi, tu odvolání člena vlády bez pohovoru s koaličními partnery.

Vrcholem svéhlavosti je potom znásilňování Ústavy České republiky. Sama se, chuděra, bránit nemůže a zastání od Ústavního soudu lze čekat až časem, a to jen při dodržení přísných procedur.

Zatímco v právu platí, „co je psáno, to je dáno“, a při interpretaci zákonů je dohlíženo na to, aby stát a jeho reprezentanti nepřekračovali mantinely, v nichž se mají držet, tak politika je založena na fantazii a posouvání obzorů. Nic v ní není nemožné a takřka nic v ní není svaté. Potíž nastává, když jsou praktiky z politických zápasů roubovány na ústavní praxi.

Pak snadno dojde k tomu, že se prezident republiky snaží prosadit výklad, podle kterého je demise premiéra jeho osobní záležitostí a zbytku jím vybraného kabinetu se netýká. Nebo když hlava státu předstírá, že byť koaliční smlouvu nepodepsala, je jí nade vše, a že povinnosti dané ústavou klopýtají až daleko za mezistranickými vztahy, které smlouva upravuje.

Všichni ti, co si Ústavu nepřečetli a nesledovali, jak s ní bylo nakládáno v minulosti, jsou dnes schopni opakovat po Miloši Zemanovi sebevětší dezinterpretaci či dezinformaci, a tím krok za krůčkem legitimizovat jeho agenturu na činění dosud nemožného možným.

Nebagatelizujme ani zvyk civilizovaných ministrů přejímat odpovědnost za vážné problémy, jež se jich dotýkají. Tvářit se, že jste se stal obětí spiknutí, přitom jste čistý jak bílá košile z billboardů a myslíte to upřímně jako synovec pana Vika, je lákavé.

Ale statečné je dát všanc svoji osobní kariéru, jen abyste očistil resort a pověst české politiky jako celku. Proto je úterní rezignace ministryně školství Kateřiny Valachové chvályhodná. Ať už se rozhodla sama či po konzultaci s mediálními poradci či předsedou své strany, podstatné je, že dala vzpomenout na éru, kdy se politická kultura posilovala a ne degradovala.

Jenže je jiná doba a noví politici jsou teflonovitější než jejich předchůdci. S morálkou si starosti nedělají a za strategické spojence si zásadně vybírají ty nejprovařenější dinosaury ze všech.