Občas se zdá, že slova politiků o potřebě nezávislé justice mají jen časově a tématicky omezenou platnost. Nejlépe se jim daří před volbami a těsně po volbách. Odumírají, jakmile by taková nezávislost ohrozila politická hájemství. Nemusí jít přitom vždy o nekalé úmysly, někdy stačí jen upřímné přesvědčení politiků, že nikdo jiný než oni stejně tu skutečnou nezávislost tak dobře nezajistí.

Bohužel uvažování předsedy Věcí veřejných Radka Johna působí o poznání přízemněji. Již po volbách se televizním divákům bezelstně svěřil, že by měl přijít nový policejní prezident a že by to měl být „náš člověk“. Posléze se objevily spekulace, koho že by to rády Věci veřejné v křesle po Oldřichovi Martinů viděly. Nakonec ale způsob hledání šéfa policistů vyzněl docela seriózně, ačkoli zejména některé občanské demokraty zaskočil. A vybraný Petr Lessy se zdá být mužem na svém místě.

Tím spíš zarazilo, když nedávno vznesl Radek John námitku proti záměru nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana rozloučit se s pražským vrchním státním zástupcem Vlastimilem Rampulou. Zeman pro to má prý více důvodů, především procesních a administrativních, veřejně se však hovoří o Rampulově těsné vazbě na neformální justiční sítě okolo Zemanovy předchůdkyně Renaty Vesecké. Náměstka mu navíc dělá Libor Grygárek, o kterém přinesla média informaci, že před listopadem 89 posvěcoval vyvážení protirežimních demonstrantů za Prahu.

Proč tedy nyní ministr vnitra chce o Rampulovi hovořit uvnitř koalice? Mají snad mít partaje dozor nad obsazením míst státních zástupců? Přijdou příště na řadu soudci? A pak soudní zřízenci a vrátní?

Možná jen Radek John hloupě ujel, možná ale bez obalu ukázal, jak o správě země a obhospodařování spravedlnosti uvažují političtí dinosauři staří i čerstvě zrození. Každopádně nyní by bylo logické, kdyby si svých pět švestek sbalil buď nejvyšší státní zástupce, nebo ministr vnitra. Samozřejmě se tak nestane a nikomu z jejich kolegů to ani nepřijde divné.

Přenesme se tedy se zaťatými zuby do obecné roviny. Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil – ten, který se skupině kolem Vesecké, bývalého místopředsedy Nejvyššího soudu Pavla Kučery a exministra Pavla Němce dokázal vzepřít, až její zlatá éra pohasla – vyšel vstříc volání po posílení nezávislosti justice a připravil pro státní zástupce nová personální pravidla. Klíčovým požadavkem bylo zabránit tomu, aby špičky státního zastupitelství nepřetržitě sledovaly, odkud a kam vane vítr, a činily, co vládnoucím politikům na očích uvidí.

Nejdiskutovanějším Pospíšilovým záměrem je jeden jediný desetiletý mandát a praktická neodvolatelnost nejvyššího státního zástupce. Vládě by ho měl doporučit ministr spravedlnosti, ovšem jmenování by záviselo na prezidentu republiky. Dnes nejvyššího žalobce jmenuje vláda na návrh ministra spravedlnosti a délka jeho mandátu není časově omezena.

Odvolání nejvyššího státního zástupce před uplynutím desetiletého funkčního období bude podle návrhu novely zákona možné jen na základě rozhodnutí nezávislého kárného senátu v kárném řízení. Doposud tak mohla učinit vláda, a to i bez udání důvodu.

Vrchní, krajští a okresní státní zástupci by měli být jmenováni na sedm let, přičemž žádný z nich by nemohl být jmenován na dvě po sobě jdoucí funkční období u téhož státního zastupitelství.

O Pospíšilově předloze je nepochybně nutné vést debatu - na půdě akademické i parlamentní. Ostatně opozice k němu zatím prakticky mlčí. Za ocenění ale stojí přinejmenším snaha ministra dát konkrétní formu vágním úvahám o odpoutání státních zástupců od exekutivy a politických vlivů. Možná se podaří nalézt i jiné pojistky a nástroje. Nicméně kroky ministerstva spravedlnosti i evidentně kompetentního a čestného nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana se ubírají správným směrem.

Jen se zdá, že postupnou reformu justice neprovází změna v uvažování některých – a troufnu si tvrdit, že mnohých – politiků. Radek John je smutným příkladem. A těžko jej stále omlouvat nezkušeností a v jádru dobrými úmysly. Snad jen jeho otevřenost zaslouží pochvalu. Jenže dokud budou v klíčových pozicích politici snažící se fušovat do práce státním zástupcům a soudcům, jak jsme byli svého času svědky například v kauze Čunek, klidní být rozhodně nemůžeme. Koneckonců, kdo ví, jaký bude osud Pospíšilovy novely a třeba i stávajícího nejvyššího státního zástupce.

Psáno pro ČRo6