Prezident současný, tedy této funkce třetí, mi není zrovna po chuti. Ale po chuti mi upřímně řečeno není ani současné složení parlamentní, vláda současná i ta teprve domlouvaná. Jestli dojde k výměně vládních sestav teď hned nebo až za měsíc, je mi tak docela jedno a nevidím v tom nijak zvláštní rozdíl. Berte tedy tuto úvahu jako názor člověka majícího možnost určitého odstupu – nefandím ani jednomu z aktuálních soupeřů a přes své nesympatie nemám potřebu jim nadávat.

Kdysi, těsně po listopadové změně poměrů, jsme se rozhodli pro takzvanou sametovost prováděnou pod deklarací "nejsme jako oni". Ve své podstatě to znamenalo, že s komunisty a komunistickou stranou nebylo zatočeno tak, jak si zasloužila. Mělo to svou výhodu – přitlačeni ke zdi by svou moc nepředali tak snadno, a změna režimu by tudíž byla skutečnou revolucí a zřejmě by dost bolela. Odvrácená, rubová strana tohoto řešení však byla doúčtována později. Komunisté využili svých znalostí, rudými knížkami měli z minulosti zajištěné posty a potřebné finanční zabezpečení a měli tak daleko lepší startovací pozice v nově se rodícím tržním hospodářství než ti, nad kterými se čtyřicet let vyvyšovali. Tehdy, v době "sametu", jsem s tím souhlasil, byl jsem stejně krátkozraký jako většina ostatních a toužil po změně co nejlacinější. Bál jsem se, že si to ti komunisté na poslední chvíli rozmyslí a začnou kopat. Svůj omyl či spíše krátkozrakost jsem pochopil později. Ale hanba by mne fackovala za mé pokrytectví, kdybych dnes dělal ramena a nadával našemu prezidentovi prvnímu, že toho dopustil a co že nám to způsobil. A nic na tom přece nemění, že má politická akcie, tedy můj vliv na společenské rozhodnutí, byla tehdy i dnes nulová.

Tento úvod píšu jenom pro příklad. Demokraté jsme přece do té míry, do jaké dokážeme dodržovat určité zásady. Například že umíme nést důsledky vlastních rozhodnutí a preferencí nebo že jsme schopni měřit každému stejným metrem (a to nezávisle na tom, jak je nám objekt našeho měření osobně sympatický). V opačném případě jsme jen ovládáni náladami a emocemi připravenými mediální mašinou, které na těchto pravidlech evidentně dost málo záleží.

Současným tématem dne je ustanovení nové vlády a s tím dovolávané ústavní zvyklosti. Je přitom zvláštní, jak se řada komentátorů těmito ústavními zvyklostmi ohání a požaduje jejich dodržení, když zároveň došlo k výrazné změně postavení jednotlivých ústavních institucí. Ústavní zvyklost přece nazýváme zvyklostí ne proto, že postup a postavení je přesně a detailně popsáno v ústavě, ale právě proto, že dané zvyklosti jsou dotvořené a dopřesněné až politickým životem. Jinak řečeno – měníme-li ústavu a zákony, pak se nemůžeme vyhnout politickému zápasu o novou podobu zvyklostí, a tedy za tuto změnu platíme potížemi, které provází ustanovení zvyklostí nových. Toto, co píšu, přece není žádný objev můj (tedy politického laika), je to obecně platné a známé.

Nebyl jsem nikdy příznivcem přímé volby prezidenta, naopak jsem to vždy považoval za jakési šidítko či iluzi vylepšení demokracie. Prezident volený poslanci a senátory má podle mne v podstatě funkci rozhodčího či strážce korektnosti politického zápasu, jeho mandát je odvozen z rozhodnutí členů parlamentu. Nicméně většina společnosti si změnu vyžádala a politici toto volání vyslyšeli. Tím ovšem vzájemný vztah prezidenta a parlamentu rapidně změnili, prezidenta posílili a provedli tím restart ústavních zvyklostí.

Na celé věci je zvláštní i to, že ke změně ústavních zvyklostí už došlo, a to přitom i beze změny ústavy. Za vlády prezidenta prvního bylo zvykem, že prezident si vybral nové ústavní soudce a senátoři mu je odsouhlasili. Tento souhlas byl přitom spíše kontrola, že se nejedná o někoho zásadně nepřijatelného. Po nástupu prezidenta druhého a následné změně poměru sil mezi senátory byla tato zvyklost vysloveně obrácena – prezident přestal být tím, kdo si vybírá ústavního soudce, boj o nové ústavní zvyklosti mu nově přisoudil roli "personální agentury", která vyhledává případné adepty a senátoři si je pak již vybírají podle svého gusta. Tato situace došla tak daleko, že senátoři jednou zamítli adepta na ústavního soudce s odůvodněním, že je to bývalý komunista, aby jim to u jiného vůbec nevadilo. Ba co hůř, senátoři si klidně při svém výběru dokonce u jednotlivých adeptů ověřovali, jakým způsobem by jednotlivé kauzy rozhodovali, čímž by se noví ústavní soudci stali jen jejich prodlouženou rukou. Dnešní "ochránce" ústavních zvyklostí to přitom ponechalo klidu, naopak zpravidla tleskali, když senátoři obžalovali prezidenta druhého z vlastizrady (kromě jiného proto, že jako personální agentura nepředhodil senátorům adepty na ústavní soudce podle jejich chuti a v řádném počtu, či proto, že si dovolil využít pravomoci udělené mu ústavou v případě amnestie). Neuvěřitelné a děsivé.

Ptám se sám sebe, jak to, že ti, co tak halasně požadovali přímou volbu, se dnes stejně halasně dovolávají ústavních zvyklostí, které přitom prošly restartem. Odpověď je jednoznačná – vůbec jim nejde o ústavní zvyklosti. Prezident druhý jim nebyl po chuti, tak porušené ústavní zvyklosti ve věci instalace ústavních soudců přehlíželi, prezident třetí jim opět není po chuti, tak jsou najednou velcí ochránci ústavních zvyklostí, které však v nové situaci již neexistují, a straší autoritářským režimem. Nevidí si do pusy. Ústavní zvyklosti, autoritářský režim – to vše je dnes pro ně jen klacek, který zvednou, když se jim to hodí. Oni nepotřebují měřit stejným metrem, oni nechtějí platit za to, po čem dříve volali. Oni jen hrají tu kašpárkovou stínohru na zdi jeskyně. Jediným důvodem je tak naše "správná" manipulace emocemi a náladami a z toho vyplývající moc nad námi. Nic jiného v tom není.