Přímá demokracie zažívá rozkvět. Dokud různí funkcionáři a analytici lidem vyprávěli, co všechno s ní lze provést a jak jejím prostřednictvím posílit důvěru v politiku, jednalo se jen o jeden z příběhů, jichž se na nás valí spousty.

Teď už ale víme, co přímá demokracie dokáže. Jaký má nejen mobilizační, ale i destrukční potenciál. Voliči v Británii rozhodli o vystoupení z Evropské unie. V Rakousku hlasovali o novém prezidentovi tak těsně, že si to nyní k radosti krajní pravice zopakují. Ostatně i u nás přímá volba hlavy státu napomohla polarizaci společnosti. Zatímco se zde kdysi referendem oháněla jen standardní levice, nyní s ním šermuje kdejaký populista či extremista. Proklestit se ústavním systémem liberální demokracie není snadné, přímé volby a referenda však představují zkratku, která je pro mnohé manipulátory atraktivní.

Dalo by se čekat, že tradiční partaje se tím spíš budou snažit revitalizovat zastupitelskou demokracii, podezřelou z propadnutí střetům zájmů, klientelismu a korupci. Dění v české Sněmovně tomu ale moc nenasvědčuje. Většina válcuje menšinu, a když se objeví problém, procedurálními kličkami se vše nasměruje do ztracena. Tak to nedávno dopadlo s jednáním bezpečnostního výboru o policejní reorganizaci. Odvahu zatrhnout hrozící představení s upovídanými policisty veřejně nikdo neměl. Tudíž pomohlo neschválení programu po změti nepřehledných návrhů. Do zvláštní vyšetřovací komise, jež byla následně plénem zřízena, strany pro jistotu vyslaly své nejobratnější jedince, kteří budou prosazovat protichůdné zájmy tak dlouho, až se zapomene, co stálo na počátku dramatu.

Další z parlamentních rekvizit dobře známe. Patří k nim opoziční obstrukce stejně jako neochota koaličních stran projednávat legislativní předlohy nevládních zákonodárců.

Interpelace jako pilíř parlamentarismu

Do toho všeho slýcháme prvního vicepremiéra, jenž má parlamentní demokracii za žvanírnu, kterou okázale pohrdá. Když se najde záminka, vypaří se ze Sněmovny jako pára nad hrncem, a to i ve chvílích, kdy se blíží debata o normách navržených jeho resortem.

Samostatnou kapitolou potom je neúčast na interpelacích, již má Andrej Babiš nejvyšší. Zdatně mu ale sekundují i další ministři, například Milan Chovanec či Svatopluk Němeček. Premiér Sobotka se sice na ústní interpelace dostavovat snaží, před nabuzenou opozicí jej však chrání poslanci sociální demokracie. Ti naléhavým tónem vznášejí dotazy na témata, která vláda chce či potřebuje otevřít, především aby ukázala, jak je pracovitá a odpovědná. Když se k mikrofonu probojuje představitel opozice, namnoze následuje mlžení.

Interpelace přitom patří k pilířům parlamentarismu. Můžeme je chápat coby nástroj kontroly, ale i jako pomůcku k vedení atraktivního politického střetu. V Británii znají třeba „question time“, kdy probíhá úsečná a dynamická přestřelka premiéra s opozicí. U nás se při interpelacích uspávají hadi. V horším případě se otázky zahrávají do autu. U písemných interpelací je ještě možnost je otevřít na schůzi Sněmovny a prosadit usnesení nesouhlasící s odpovědí člena vlády. Na ústní interpelace nezúčastnění ministři také odpovídají písemně, ale žádný meč nad nimi nevisí.

Systém si zaslouží změnu. Ovšem ta, s níž minulý týden přišla TOP 09, moc slavně nepůsobí. Ministři by podle ní měli účast povinnou, což ale více méně mají už dnes. Ústní interpelace by se o hodinu protáhly. Kdyby skončily dřív, pokračovalo by se projednáváním návrhů zákonů z pera opozice. TOP 09 se zkrátka chtěla předvést. Průběh interpelací a tvář parlamentarismu je přesto záhodno upravit. Pokud možno bez ostrých slov a velkých gest, ve spolupráci všech odpovědných stran a na půdě k tomu určených sněmovních orgánů.