Bohužel, většinou vždy vyhrává Timur a jeho parta

Čeština je jazyk vtipný a dokonalý. Pochopitelně, a v tomto případě to musíme říci zcela natvrdo, pouze v rukách či v ústech lidí vzdělaných.

Kdysi dávno filozof Schopenhauer pronesl následující výrok, zřejmě proto, aby předpověděl, co se u nás stane po volbách v roce 2013. Čtěte pozorně: Neexistuje nesmysl, který – byť by byl zprvu vštípen jen třem osobám – by se nemohl stát všeobecným přesvědčením.

Člověka až přepadá závist nad tím, jak byl Schopenhauer geniální a jak prozíravě, byť nikoli zcela přesně (pokud se počtu osob týče) popsal jedním filozofickým výrokem Haškovu povolební misi u prezidenta Zemana.

Leč vraťme se napřed k češtině. Ta má pro slovo vítěz i obecně známý slogan, že vítěz bere vše. Jenže my se po volbách dozvídáme, že vítězem voleb je strana, která získala pouhých dvacet procent hlasů. Takže nemůže brát vše.

Jistě – nikdo nezískal více. Leč z logiky věci plyne, že vítězem voleb by se měla stát strana, která získá více než 50 % hlasů.

Strana, která nezískala více než 50 procent hlasů, nemůže být vítězem voleb. Může být pouze stranou, která získala nejvíce hlasů v soutěži s ostatními stranami. Ale k tomu, aby byla vítěznou stranou, potřebuje hlasy další. A ty nedostane zdarma, takže musí udělat nějaký ten krok vzad. Již z tohoto důvodu je nesmyslné, aby byla označována za vítěze voleb. Vítěz, který musí couvat? Rozhodně to odporuje odpovídajícím výrazům v češtině.

Nu ale vraťme se k tomu, co se stalo po tomto údajném vítězství jedné strany. Nedovedu pochopit, proč se událost, k níž došlo několik dní poté, stala předmětem tolika spekulací, dohadů, komentářů a neuvěřitelně dlouhých rozborů. Co se vlastně stalo?

V čele strany, o které je řeč, jsou v podstatě dva úředníci. Nejsou nic jiného. Úředníky byli, když se do jejího čela postavili, a úředníky jsou dodnes. Nikdy v životě nepracovali. Myslím v tom smyslu, že by věděli, co to je mít v kapse tři dny před výplatou pouze dvacku. To se jim jistě také někdy stalo. Ale nečekala je v tu dobu doma žena se dvěma dětmi.

Nu a pak se stalo něco docela obyčejného, byť to všichni (jaká náhoda) popisují zcela jinak. Úředník místopředseda přivedl k nejvyššímu úředníkovi státu svých několik příznivců a zeptal se ho, co by říkal tomu, kdyby byl demokraticky odstraněn úředník předseda, který nejvyššího již jednou zradil. A zda by dal mandát jemu a jeho partě. Vpravdě timurovský nápad se nejvyššímu úředníkovi zalíbil, leč podotkl, že vše se musí udát demokraticky. A tak se i stalo.

Jenže předseda úředník, který se viděl již předsedou vlády, to nemohl (a odmítal) unést. A jakkoli se to nepředpokládalo, ač přehlasován, zmohl se na odpor. Odpor, doprovázený poměrně rafinovaným folklórem. Nazval své demokratické odvolání pučem, jakkoli o puč nešlo. Šlo o pouhý rafinovaný podraz jedněch, kteří chtěli být blíže stolu, u kterého by se měly rozdávat prebendy. Takže u obou úředníků (a jejich věrných) šlo pouze o prachy. O nic jiného.

U úředníka nejvyššího šlo o to, aby si celkem bez práce odškrtl jednoho z několika desítek zrádců. Nic víc. Tohle se přesně stalo. A takovou blbost možná nyní analyzují i v Bílém domě nebo dokonce i v Kremlu.

K popisu toho, co se stalo, bylo třeba pouhých čtrnácti řádek. Leč celé události jsou od doby, kdy se stala, věnovány miliony řádek. Jen proto, aby se nemuselo říci nahlas, že naše volby nemají žádného vítěze.

Znovu se vrátíme k Schopenhauerovi. Neexistuje nesmysl, který – byť by byl zprvu vštípen jen třem osobám – by se nemohl stát všeobecným přesvědčením.

Co je tedy oním nesmyslem? Nesmyslem je to, že strana, která získala dvacet procent hlasů, je vítězem voleb. Není, protože kdyby tomu tak bylo, tak by si klidně sama sestavila vládu, která by získala důvěru parlamentu.

Pokud sestaví vládu, která dostane důvěru parlamentu, koalice několika stran, jsou vítězem voleb tyto strany, které sestavily vládu. Protože získaly více než padesát procent.

A kdybychom tak přiblble nelpěli na tom, že vítězem voleb je strana, která získala nejvíce hlasů, nemusel by vždy nutně být premiérem někdo z oné strany, ale měl by jím být ten nejchytřejší a nejschopnější z množiny vedení stran, které vytvořily koalici, tedy skutečného vítěze voleb.

Že se to tak nedělá?

To je možné.

Ale neznamená to, že dosavadní praxe není blbost. Je, proto má bohužel vždycky spíše šanci Timur a jeho parta.

Zatím se totiž ukazuje, že když se v posledních letech vybíral premiér z "vítězné" strany, nestálo to nikdy za nic. Proč tedy nevybereme nejschopnějšího politika z vítěze voleb, tedy z koalice stran?

A to již nemluvím o tom, že by mohla nějaká ze stran vítěze voleb (tedy koalice) přijít a návrhem, aby se premiérem stal mimořádně schopný a vzdělaný člověk, který doposud stál zcela mimo politiku.

Nestalo se tak nikdy, protože se všichni členové té či oné strany domnívají, že jejich nejlepší kvalifikací pro vládní funkci je to, že sedí v tom či v onom partajím výboru, či že má ve své straně tu či onu funkci.

Ale je to kvalifikace?

Není. Kvůli takto nesmyslně nastavené praxi je to většinou vždy tragedie. A ta nás zřejmě čeká.