Jsou témata, která by neměla být předmětem politického boje. Ve včerejším článku to nakonec potvrdil i Jiří Paroubek, který přiznal, že z ODS cítí pozitivní vánek týkající se například nové evropské smlouvy. Ve stejném okamžiku však v praktické politice předvedl, že jemu tak svaté nic není, a jeho holedbání se konstruktivností přístupu rozhodující opoziční strany dostalo pořádný nátěr.

Odmítnutí stabilizace důchodového systému, která byla rámcově dojednána již před loňskými volbami, je totiž pro české občany mnohem podstatnější a hmatatelnější záležitostí než nuance budoucí, velmi sporné integrace Evropy. Česko patří k zemím nejvíce postiženým demografickou krizí nejen v rámci Evropy, ale celého vyspělého světa. Poměr počtu seniorů k množství ekonomicky aktivních lidí se neustále zhoršuje. Všichni dobře vědí, že oddalování reforem jen zvýší náklady, které padnou na bedra lidí, kteří jsou dnes ve věku kolem třiceti let, a poškodí budoucnost dětí, které se dosud ani nenarodily.

To, co nyní sociální demokraté odmítli jako penzijní reformu, přitom není ani trochu komplikované a konfrontační téma. Nejde o to, zda si lidé budou muset spořit, a dokonce ani o to, zda to spoření bude povinné, či dobrovolné. Jde jen o technické stabilizační opatření, které v horizontu příštích dvaceti let vyrovná bilanci příjmů a výdajů na účtu, z něhož se penze vyplácejí, a možná vytvoří i malý finanční polštář pro budoucí skutečné reformy, o nichž pak bude možné déle diskutovat. Má se prodloužit věk odchodu do důchodu na 65 let a povinná doba pojištění na 35 let. Tento první reformní krok připravený ministrem Nečasem a dosud obecně přijímaný všemi kromě komunistů vadí fakticky pouze lidem, kterých se vůbec netýká, tedy dnešním padesátníkům a starším. Těm mladším je už dávno jasné, že ze státní penze v žádném případě nevyžijí a budou muset jednak spořit a jednak pracovat tak dlouho, dokud se na nohách udrží, protože jejich rodiče měli prostě a jednoduše příliš málo dětí. Každá reforma je pro tyto lidi úlevou a nadějí, že na tom na stará kolena alespoň nebudou hůře než jejich rodiče.

Není to tak dávno, kdy šéf ČSSD Jiří Paroubek hlásal, že strana musí usilovat o mladé a vzdělané voliče a hájit jejich zájmy. Říkal tomu modernizace stranické politiky. A hned v prvním testu se nad elementárními změnami penzijního systému ukázalo, jak málo záleží jeho straně právě na existenčních zájmech mladých a vzdělanějších lidí. ČSSD stabilizaci penzijního systému odmítá a jednání jsou podle všeho zablokovaná. Jestli rychle nezmění stanovisko, je třeba začít se ptát, zda má vůbec smysl se s ní dohadovat o případných dalších krocích, jako je penzijní spoření doporučované zahraničními experty všem zemím s podobnými problémy.

ČSSD přitom nemá od dob Vladimíra Špidly žádnou představu o definitivní podobě penzijní reformy, která by mohla být spočítána a ověřena nějakým obecně uznávaným způsobem a dala by se o ní vést odborná diskuse. Je tak jedinou parlamentní politickou stranou, kterou problém stárnutí obyvatelstva této země fakticky nezajímá.

A nezdá se, že by se na tom mělo něco změnit. Fakt dobré lákadlo pro mladé a vzdělané voliče.

V této situaci se zdá celkem zbytečné, aby ministr Nečas dále komplikovaně rozděloval penzijní reformu do několika kroků, které budou postupně a detailně diskutovány v širokém plénu. K žádné shodě napříč politickým spektrem evidentně dojít nemůže. Ministr práce a sociálních věcí by asi udělal lépe, kdyby spolu s prodloužením penzijního věku předložil do parlamentu k schválení rovnou také další reformní kroky, jejichž podoba je každému, kdo se penzijními systémy alespoň trochu zabývá, zcela jasná. Vždyť koalice se dokáže dohodnout na velikosti nějaké budoucí státem garantované penze a na rozsahu povinného a nepovinného spoření. Peníze, které si pak lidé třeba během jediného roku po takové reformě naspoří, jim už ani Paroubek nevezme.

MfD, 1.12.2007

komentátor MF Dnes