Vzrůstající zájem o prezidentskou volbu 2008 je pochopitelný: jedná se o výjimečnou událost a navíc každý má dojem, že jí rozumí. Vždyť je to tak snadné! Chceme hlavu státu důstojnou, reprezentativní, moudrou. Někomu stačí blýskavý mediální odraz toho, jak svoji funkci vykonává dnešní hradní pán, jiní by rádi prodali své oblíbené politiky nebo dokonce i vědce či herce.

Vše začal nezahálející Václav Klaus. Nejprve si sám o další volební období řekl, pak jej ODS slíbila nominovat. Následoval Klausem projevený zájem o názory občanů, například v otázce amerického radaru, překvapivé zjištění, že byl objektem zájmů komunistické státní bezpečnosti, a prezidentova zesílená prezentace extrémních názorů na globální, ale u nás přehlížená témata, jako jsou třeba klimatické změny.

První úsek předvolební kampaně Klaus završil tím, že - ač je sám jedním z uchazečů – vybral si po dohodě se svým spolustraníkem, předsedou Senátu Přemyslem Sobotkou termín volby. Ten pak šéf Sněmovny Miloslav Vlček ochotně akceptoval. Úvaha Jiřího Paroubka a Davida Ratha, zda by nebylo vhodné s aktem počkat až na vypršení Klausova funkčního období, přitom nebyla od věci. Čím dříve se příští rok poslanci a senátoři na společné schůzi sejdou, tím spíše v nich bude ještě doznívat sladkobolný prezidentův novoroční projev a vůbec atmosféra vánočních svátků, v níž na nás hradní „píáristé“ dozajista vypustí spoustu příběhů přesvědčujících o tom, jak na Klause nikdo nemá.

Nikoli znepříjemnit Klausovi život nebo jej dokonce ponížit, ale vyrovnat startovní pozice a šance všech kandidátů, aby nikdo nebyl předem zvýhodněn - to by měl být cíl snahy těch, co volbu připravují. Zatím ale slýcháme převážně věty představitelů ODS a prezidentových spolupracovníků, jak jsou okopávány Klausovy kotníky a jak je opovážlivé, lidsky malé a iluzorní vzývat někoho lepšího.

Politické strany vnímají rizika spojená s hledáním alternativy vůči Klausovi i s poměrně vysokou, skoro tříčtvrtinovou podporou, které se čestný předseda ODS těší u veřejnosti. Parlamentní subjekty proto vyčkávají a sledují, kdo se rozhodne zariskovat s vlastním jménem jako první, zatímco opoziční formace zhusta cítí příležitost zviditelnit se tím, že samy podobné debaty zahájí.

Sdružení nezávislých kandidátů - Evropští demokraté uvažují o Jozefu Zieleniecovi. Přitom i jejich senátoři jsou rozděleni v názoru, zda podpořit svého muže, anebo Klause. Předseda strany Dohnálek navíc v dopise členům přiznal, že debata o Zieleniecovi má vést k popularizaci značky SNK-ED. Senátní Klub otevřené demokracie pošilhává po Karlu Schwarzenbergovi. Ten však do boje nastoupit odmítá. Strana pro otevřenou společnost a Cesta změny zase otevřeně navrhly Jiřího Dienstbiera.

Dienstbierova síla spočívá v opatrných sympatiích, jimž se těší v ČSSD, Straně zelených, části lidovců a části pravicových senátorů mimo ODS. Kromě toho jej jako nemnoho jiných může podpořit KSČM. Nikdy se totiž do antikomunistických štvanic nezapojoval, v zahraniční politice nezastává sporné pozice a jeho volnomyšlenkářství obsáhne i toleranci k tomu, co Filipova partaj kutí a co si myslí. Politické zkušenosti má se Zieleniecem srovnatelné, ovšem v akceptovatelnosti voliteli jej předstihuje. Podobného výsledku dosáhneme, když vedle Dienstbiera postavíme Petra Pitharta, Vladimíra Špidlu nebo ekonoma Jana Švejnara.

Posledně zmíněný americký vědec českého původu je přitažlivý pro Martina Bursíka a prý i Mirka Topolánka. Jde o liberála, stoupence reforem, nepokazil si pověst ani u středových a středo-levých stran, pročež by mohl být Klausem v bleděmodrém, pravicovým prezidentem bez sklonů k mentorování či rozjíždění zákulisních politických her. V ČSSD se spekuluje, že Jiří Paroubek má v rukávu někoho podobného, jenže s inklinací spíše levicovou.

Úplně scestné jsou úvahy některých v anketách zpovídaných celebrit, zda má vůbec smysl a je-li potřebné stavět Klausovi vyzyvatele, když stávající prezident plní svoji roli kvalitně. Jako by demokratická politika nespočívala v soutěži a v pestrém personálním výběru. Nezáleží na kvalitách aktuálního prezidenta, ale na příležitosti prezentovat alternativní vize a odlišně strukturované osobnosti. Takové, které – dejme tomu - i jinak hodlají pojmout pravomoci hlavy státu při výběru soudců, vetování zákonů nebo řešení vládních krizí. Výběr prezidenta není hledáním Superstar či reality show o partě podivínů pod jednou střechou. Nepátráme po Miss World, nejhezčí, nejmilejší, nejchytřejší, ale po člověku, v němž se zdařile střetávají všechny vyžadované kvality pro výkon stěžejního politického úřadu. Skutečnost, že na to bylo zapomenuto před pěti lety, neznamená, že bychom měli stejnou chybu opakovat i příští rok.

Povídejte to však těm politikům, kteří pouze sní o prezidentovi, co jim bude co nejméně křížit cestu, bude loajální a disciplinovaný. Kampak na nás s Polskem, Ruskem či Francií a jejich víceméně prezidentskými systémy vyžadujícími silné osobnosti... V České republice stranické elity – na rozdíl od veřejnosti - touží po slabých prezidentech, jaké mívají v Rakousku nebo na Slovensku. Václav Havel se nemohl prezidentem nestát. Václav Klaus může děkovat tomu, že jej ODS potřebovala někam s pompou - a jeho svolením – odklidit. Kromě toho se utkal s protikandidáty lehčích váhových kategorií, oslabovanými přímo těmi, co je nominovali. Teď by ale měli největší šance na zvolení gumoví tvorové podobní těm, jaké strany posílají do mediálních rad.

Pokud se stane, že převáží odvaha nominovat autonomní osobnosti typu Jiřího Dienstbiera či Tomáše Halíka, nebude to ještě znamenat jejich vítězství. Vždyť Václav Klaus jednoznačně tahá za delší konec provazu. Nicméně bude oddáleno nebezpečí, že po éře Havlů, Zemanů a Klausů nastane doba, kdy prototypem politika bude šedý a vděčný byrokrat. Buďme rádi, že stále ještě máme mezi sebou jedince s osobitým životopisem, neskrývanými názory, leč přitom – a to i na rozdíl od Klause – bez předurčující partajní legitimace.

Psáno pro ČRo 6