Každý člověk, který nezapomíná, co bylo včera, si musí klást znepokojivé otázky nad tím, jak si Mirek Topolánek a s ním další členové jeho týmu vykládají vládnutí v ústavním demokratickém státě.

Nejednou varovali Jiřího Paroubka a členy jeho vlády, aby nedělali žádná důležitá rozhodnutí, žádné personální změny, protože jen dosluhují, nemají legitimitu atd. Co však předvádějí Topolánkovi lidé po jmenování vlády?

Provedli ve svých resortech, když ne „noc dlouhých nožů“, tak personální zemětřesení. Vláda například odvolala Karla Randáka z funkce ředitele rozvědky údajně s ohledem na slučování zpravodajských služeb, ale bez přijetí zákonných změn.

Topolánek a jeho ministři se chovají tak, jako by měli vládnout celé volební období, ačkoli nedostali důvěru Sněmovny a s velkou pravděpodobností ji ani nedostanou. Pozice Paroubkovy a Topolánkovy vlády se v ústavním smyslu neliší. Ústava nijaké omezení těmto vládám nestanoví. Míru jejich legitimity pak změřit nelze. ODS pouze argumentuje, že její vláda vznikla po volbách. Jenže nemá důvěru.

Plyne z povahy věcí, že vláda, jež dosluhuje, by neměla činit rozhodnutí přesahující rámec běžné správy věcí veřejných, aby nepříznivě nezasahovala do činnosti vlády nové, s mandátem důvěry. Totéž se však vztahuje i na vládu nově jmenovanou než dostane důvěru. Ani ta by neměla například v personální oblasti zasahovat do akčního rádia vlády s parlamentní důvěrou, která teprve bude mít plnou ústavní a demokratickou legitimitu k vládnutí.

Personální otřesy, jež vyvolali členové Topolánkovy vlády, vnášejí nejistotu do fungování státní správy. Vláda a resorty by neměly být kořistí, kterou musí co nejrychleji rozchvátit, dokud ji ještě mají ve své moci. To je představa vládnutí hodnotám demokratického právního státu cizí.

Je vhodné připomenout, že představitelé ODS se v rámci návrhu změn Ústavy ČR z roku 1999 hlásili k jiným představám. Návrh obsahoval ustanovení, která by znemožnila projevy ostudného a nebezpečného zacházení s mocí, jaké nyní Topolánkova vláda praktikuje.

Jeden z článků stanovil proceduru tří pokusů o jmenování nové vlády po volbách tak, že prezident republiky musel při jednání o jmenování nové vlády respektovat volební výsledek. Bylo v něm ustanovení, jež znemožňovalo vytvoření vlády bez důvěry Sněmovny.

Prezident, jemuž byl podán příslušným politickým představitelem návrh na složení vlády, by podle článku požádal Sněmovnu, aby se usnesla o vládě takto navržené. Byla-li by důvěra vyslovena, prezident by vládu neprodleně jmenoval. Tuto specifickou variantu volby předsedy vlády parlamentem uplatňuje třeba SRN či Finsko.

Žádná vláda s neurčitě dlouhou dobou působení - po odepření důvěry - by vůbec nemohla existovat. Návrh ústavních změn také výslovně stanovil, že vláda, která je pověřena vykonáváním svých funkcí prozatímně až do jmenování vlády nové, činí pouze opatření, jež nesnesou odkladu. To platilo i pro ministry.

Tato ustanovení nakonec nebyla v Senátu přijata. Představitelé ODS tehdy s těmito změnami souhlasili. Nyní na to, co tehdy chtěli, zapomněli. I to svědčí o tom, že nemají žádný pevný postoj k hodnotám ústavnosti a politické demokracie, že s nimi zacházejí, jak se jim to hodí. A takový způsob zacházení s mocí vyvolává mrazení v zádech.

Právo, 29.9.2006

Autor je poslanec za ČSSD

Zdeněk Jičínský

Autor je poslanec za ČSSD