Co náš západní svět světem stojí, už od Platóna a Aristotela, stojí proti sobě idealisté a realisté. Idealisté mají vypracovaný plán budoucnosti, snaží se svět přebudovat a realisté jim v tom překážejí, usilují svět zachovat a opravovat. Platónův dokonalý stát měli vést moudří filosofové. Škoda jen, že řecký idealista neviděl, jak to dopadlo za vlády intelektuálů v Kremlu a co znamenala utopie v praxi.

Zato realista Aristotelés měl jasno, lidský svět dokonalý být nemůže (závisí totiž na ctnostech), společnost není firma, je různorodá, skládá se ze skupin odlišných zájmů i názorů a politika je neustálé hledání kompromisu. Každá strana prohrává, vítězí ale společnost. Jediné, co má smysl, je odstraňovat zjevné a prokázané nedostatky či zásadní institucionální omyly. Pokus vnucovat lidem předem dané schéma je nebezpečná utopie, která zhusta končí tragicky.

My ovšem máme v mediálním prostoru nemálo furiantů, kteří jsou ze skeptického národa velice nešťastni. Pro ně je kritériem pokroku přijetí eura, být v (pomyslném) rychlém integračním jádru EU a budovat společné evropské instituce. „Bohužel, této zemi chybí (tato) dlouhodobá politická vize a směr” (Tomáš Sedláček). Autor citátu se pozastavuje, že ve skepsi nad budováním nové Evropy nás předstihlo už jen Řecko. „A kdo to s Evropou myslí vážně a chce se společně s jinými národy zamýšlet, jak se sjednocovat v globálním světě, jak společně vést digitální revoluci, jak udělat Evropu bohatší a bezpečnější, ať se přidá do spolku zemí, které si chtějí navzájem pomáhat a radit se spolu.”

Svatá naivito! Ani v Jižní Americe nemají státy potřebu se sjednocovat, ač mají převážně společný jazyk, ani v jihovýchodní Asii či v ruském blízkém zahraničí nepotřebují vést společnou digitální revoluci. Není to divné, že si všichni vyspělí i nevyspělí národové v globálním světě považují svého národního státu?

Naši furianti lámou hůl nad „kverulantským” a z imigrantů ustrašeným hloupým národem, jenž se nehodlá podřídit podle Lisabonu odsouhlaseným kvótám, a pochybují i o jeho světovém rozhledu a soudnosti. Jako by si nevšimli, že té skepse v Evropě pod tlakem zkušeností přibývá, politická integrace se dávno zastavila (s výjimkou té byrokratické), Brusel už jen vyhrožuje, Německo se řídí výhradně národním zájmem, přestože popírá svůj národ, a Británie řekla dost a vystoupila.

My realisté se s idealisty nedomluvíme a na rozdíl od nich stále ještě možná naivně věříme ve zdravý sebezáchovný instinkt národa.

V 19. století, kdy ještě Češi nepochybovali, že svět už spasen byl, vynalezli krásné úsloví: „Potkáš-li kde spasitele, nakopni ho do …” Víru sice ztratili, ale zdravá skepse jim naštěstí zůstala.

Autor je lídr Realistů v Pardubickém kraji