Naše politická scéna je rozpolcena jak srdce romantického básníka, rozpolcenost zasahuje stále více i obec komentátorů a publicistů. Část z nich se domnívá, že velká koalice je jediným možným východiskem a laje kupodivu nejvíce Topolánkovi za to, že ji ještě nesestavil. Druhá část ze všeho nejvíce sází na předčasné volby jako na jediné racionální východisko a doufá, že se obě strany dokáží shodnout alespoň na úpravě počtu poslanců na lichý počet..

Obě velké strany jsou od počátku v situaci současně složité a velmi jednoduché. Proti sobě stojí dva stejně silné bloky. Paroubek doufá ve vítězství pomocí plánu ko-Kott (spolupráce s komunisty a získání nějakého nového MUDr. Kotta), zatímco Topolánek by rád uzavřel registrované partnerství s novým Teplíkem, kterému není po chuti paroubkizace ČSSD.

S postupujícím časem se obě varianty stávají stále méně pravděpodobnými, dokud nedojde k odblokování situace ve sněmovně. Mimochodem, ukazuje se, jak špatně napsanou máme ústavu pro případ parlamentní krize, kdy je sněmovna prakticky nerozpustitelná, a toto vědomí umožňuje takové zákopové války, jaké právě teď předvádí ČSSD. Pravdu ovšem mají ti, kdo tvrdí, že Topolánek se musí Paroubka alespoň pokusit rozhýbat.

Paroubkova obrana spočívá v nečinnosti a neustálém odmítání všech návrhů. Topolánkův útok spočívá v nabídkách, které Paroubek šmahem bez ztráty tváře odmítat nemůže. V takovém případě ČSSD stojí před dvěma špatnými rozhodnutími. Buďto jedná a odhaluje svoje slabiny, nebo odmítá velkorysé návrhy a ona je tím, kdo situaci blokuje.

Prvním takovým tahem bylo jednání o svěření veledůležité funkce předsedy sněmovny do rukou Zaorálkových. Paroubek za slib, že bude s trojkoalicí jednat o toleranci její vlády získal možnost otestovat v jediné kandidatuře Zaorálkovu přijatelnost. Zda je Paroubkův strach před nekontrolovatelně hlasujícími poslanci vlastní strany oprávněný anebo není, nevíme. Před možnou blamáží (ale i skvělým vítězstvím v prvním parlamentním střetu) utekl a možnosti nevyužil.

Z odmítnutí dalšího jednání by ovšem pro ČSSD hrozily další politické ztráty. Příliš snadno by obdržela cejch viníka nedohody. Pro jednání tedy zvolila klasickou obstrukci. Vyslala druhou ligu vyjednavačů s minimálními kompetencemi k dohodě, čerstvý generální tajemník ČSSD Paroubek zůstal sedět doma. Širokým úsměvem Bohuslava Sobotky ona delegace sdělila protistraně, že můžou tak nejvýše poslouchat a dělat si poznámky, ale v žádném případě ústupky. Svoji šaškárnu nejspíše také prohlásila za naplnění podmínky, že tedy s tříkolkou jednat budou, a proto hupky-hupky se Zaorálkem do sesle.

Pokud spoléhali na to, že takový přístup spolu s vlahým létem může přivodit protistraně mrtvici, netušili, co čeká je. Dozvěděli se, že tříkoalice od nich žádné ústupky nečeká, naopak. Byli dotázáni, zda vznik Topolánkovy vlády umožní, pokud její programové prohlášení bude doslova opsanými deseti tezemi, do kterých ČSSD před volbami shrnula cíle svého volebního programu. Trojkoalice tak využila faktu, že tento dokument je nekontroverzním soupisem zbožných přání, pod který se může podepsat opravdu každý, kdo zvládne tři křížky.

ČSSD se tak chytila do vlastní pasti svojí předvolební rétoriky. Pokud kampaní „ODS mínus“ nasazovala svému protivníkovi psí hlavu, postavila jako pozitivní náhražku programu několik tezí, kterými se pokusila prezentovat jako jediný nositel práva a blahobytu. Není divu, že vyděšení vyjednavači byli schopni vysoukat jen pár vět o špatném vtipu. V tuto chvíli čeká ČSSD velmi obtížný úkol. Buď musí prohlásit takové vládní prohlášení za dostatečně vstřícné a umožnit vznik vlády, nebo socialisté musejí označit vlastní programový dokument za zcela nedostatečný blábol dobré vůle a jako takový jej odmítnout. Důsledky obojího jsou ovšem velmi nepříjemné do budoucna.

Poté, co se fámulové dobrali zpět do Lidového domu či Strakovky či kde gensek zrovna dlel, zareagoval Paroubek přesně ve svém stylu. Rychle, impulsivně – a hloupě. Evidentně rozčilený zapomněl na jednání pondělní, kde ČSSD požadovala jako vyjednávací základ programové prohlášení vlády s tím, že koaliční smlouva je, nekoaličníky, nezajímá. Rozčileně ze sebe sypal věty o nesouladu koaliční smlouvy s předvolebním prohlášením ČSSD a žádal její odvolání.

Vleče tedy ČSSD do pozice, kdy socialisté budou negovat své vlastní předvolební prohlášení s poukazem na to, že nic neříká a k tomu navrch vlastní čtyřiadvacet hodin staré prohlášení o tom, že koaliční smlouva se netýká jich, a proto je nezajímá. Bude pravděpodobně žádat rozpracování vládního prohlášení do podrobností, které pro voliče nejsou příliš srozumitelné, zatímco tříkoaliční předáci se budou donekonečna ptát, proč odmítá podpořit vládu, která adoptovala cíle socialistů podle jejich vlastního předvolebního vyjádření a zda tedy dělali z voličů voly.

Způsob dosažení těchto cílů, na kterém se Paroubek začal točit, je věcí vývoje zákonodárného rámce, neboli práce nikoli vlády, ale sněmovny. Má dostatek prostoru k tomu blokovat se svojí rudou stovkou všechny vládní návrhy, které by šly proti volebním programům KSČM a ČSSD. Požadavky na to, aby se vláda zavázala i k tomu, jakým způsobem bude ony cíle všeobecného blaha sledovat, nemají proto logiku ani formální.

Abychom se pouze nepásli na dalším nepovedeném povolebním vystoupení socialistů a Parobka zvlášť, je nutné jim přiznat jeden úspěch. Velmi razantně se vykroutili z projednávání záležitostí rozpočtu na příští rok, který musí nutně vycházet z navýšení mandatorních výdajů stojedenáctkou v rámci předvolebního uplácení méně inteligentního voličstva. Ten, kdo bude rozpočet sestavovat, musí socialisticko-komunistické slibování za spolupráce celé sněmovny zase pěkně očesat dolů, jinak bude deficit, že zbledne i Špidla. Je ovšem velmi pravděpodobné, že první podrobností programového prohlášení, o kterém bude ochotna trojkoalice jednat, bude právě zákon o státním rozpočtu. A je jisté, že pokud budou socialisté jednání o vládě dále záměrně prodlužovat, bude to právě Bohuslav Sobotka, který bude donucen před sněmovnu předstoupit s bilancí pastelkovného a dalšího zákonodárného běsnění.

Navíc se blíží velmi rychle lhůta, kterou dal president předsedovi ODS na to, aby prozkoumal možnosti sestavení vlády. Poslední vyjádření presidenta hovoří o tom, že Václav Klaus nebude hledat žádné originální cesty a bude se držet podmínky, kterou postavil před Topolánka, Paroubka i Grosse. Deklarovat schopnost vytvořit vládu s podporou sto jednoho poslance a zároveň bez podpory komunistů. V takovém případě nemá smysl pověřovat sestavením vlády kohokoli jiného než předsedu ODS – bez ODS taková vláda vzniknout nemůže.

Z takové situace pak skončí Paroubek jako viník předčasných voleb. ODS bude uklidňovat voliče socialistů právě ochotou akceptovat a dokonce překročit deset předvolebních slibů ČSSD, které nakonec ČSSD odmítla podpořit. V předčasných volbách jsou pak nejvíce ohroženi právě socialisté, zvláště pokud díky svojí povolební politice ztratí srozumitelnost a časem přestane působit její strašení. Mimořádné volby se vyznačují nižší volební účastí a většina těch, kdo nepřijdou, budou voliči ČSSD.

Jistě, k předčasným volbám je stále ještě převelice daleko.Šance, že cukr a bič – dodatečné prebendy a proti tomu nebezpečí ztráty poslaneckého křesla tak brzy – vyškrabou ze stranických houfů nějakého Kotta nebo Teplíka a povolební situace skončí úplně jinak. Pokud si shrneme výsledek posledních dvou týdnů, tak rozhodující změnou je fakt, že Topolánek donutil Paroubka reagovat a jednat. A když už Paroubek musí reagovat ve vynucených tazích mezi nástrahami vlastních slov a prohlášení, dělá to s elegancí sobě vlastní.

Je to horké léto! Ufff!