Okamurovi nahrávají kulturní války, ve kterých se establishment bojí mít názor

Strana Svoboda a přímá demokracie (SPD) Tomia Okamury zahájila volební kampaň přímo bombasticky: v Praze na Letenské pláni, kde představila i jeden z hlavních taháků kampaně, volební kamion zvaný „espéďák“. Volební hymnu jí nazpíval Petr Kolář, pohaslá hvězda, která tímto způsobem možná hodlá restartovat kariéru. Smršť odmítavých reakcí na sociálních sítích mu ale asi brzy napověděla, že nové posluchače z řad mainstreamu nejspíš nezíská.

Reakce na Koláře byla vlastně typickou. Okamura je nahnědlý fašista, jejž je nutné v zájmu ochrany demokracie pouze emotivně negovat a v žádném případě nedopustit, aby získal status obyčejného politika.

Temný dar přitahovat

Czexitem či voláním po referendu o czexitu i postoji k Romům Okamura překračuje horizont sice obtížného, leč v zásadě neškodného populismu. Avšak v řadě jiných názorů je hranice mezi ním a politickým mainstreamem notně rozmazaná. A ve finiši volební kampaně dokonce často v podstatě nerozlišitelná. Proč je ale Okamura tak úspěšný, proč dokáže udržovat své straně dlouhodobě podporu na hladině deseti procent?

K tomu pouhá demagogie nestačí, neboť pak by měl deset procent skoro každý. Okamura určitě využívá jakéhosi temného daru přitahovat jisté lidi jako magnet. Ale i otrlé praktičnosti, letos evidentně podpořené tučnějším rozpočtem. Mohl si tak pořídit volební kamion, něco v našich poměrech dosud nevídaného. I v zahraničí se volební štáby omezují spíše na autobus. Nicméně volebním autobusům se tam přikládá větší význam než u nás. V Británii se pro ně dokonce užívá pojem battle bus, tedy bitevní autobus.

Minulý týden představila svůj volební autobus i koalice Spolu. Předseda ODS Petr Fiala však cítil potřebu nasazení zmíněného dopravního prostředku obhájit a vymezit se proti Zemanově Zemáku z 90. let v zásadě politologickým výkladem, že volební autobus je v zahraničí normální. Zajímavé, jak hluboce dovede Miloš Zeman paralyzovat své soupeře. Až na Piráty a jejich vězeňský bus z minulých voleb si u nás s volebními autobusy radši nikdo moc nehraje, aby snad nevyvolával dojem zemanovce.

Přitom čistě technicky vzato, Zemanova legendární karosa představuje ideální vzor. Kromě praktické účelnosti vedení kontaktní kampaně v zapadlejších koutech republiky byla sama o sobě nositelkou politického poselství: Miloš Zeman, reprezentant chudších vrstev okrádaných polistopadovými šíbry, jezdí za voliči tím, čím oni běžně cestují do práce. Karosou, ne nějakým mercedesem. A i pojmenování Zemák bodovalo, poněvadž jméno odkazovalo jak na kandidáta Zemana, tak na bramboru, jídlo chudých.

Demagogií k iluzi

Okamurův americký truck sice nejde moc dohromady s jeho vypjatým nacionalismem, ale „espéďáka“ lze každopádně vnímat jako demonstraci síly, zvláště v okresním městě, kam má prý především zajíždět. A fungovat tam i jako obří výčep piva, ostatně jeho boky zdobí fotografie Tomia Okamury za pípou a Radima Fialy s oroseným půllitrem. Pro krajská města má SPD nachystány jarmarky s prý kvalitními a levnými českými potravinami od domácích farmářů. Ti, kdo se rádi přehrabují v reklamních letácích supermarketů, už dávno spočítali, jaká je to opět demagogie, avšak slouží dobře k navození celkového poselství: k iluzi, že je možné vytvořit malý český ráj bez cizinců a migrantů, covidu i divných novot z ciziny, technologických i sociálních. A poselství se předává přímo, kontaktní kampaní, což voliči obecně hodně cení.

Kromě covidu, tornád a povodní zuří v celém světě kulturní či hodnotové konflikty. Západ, k němuž odkazuje hlavně koalice Spolu, nezamrzl ve stavu v době studené války či krátce po ní. Sám se otřásá v základech. Nizozemská básnířka Marieke Lucas Rijneveldová se definuje jako nebinární osoba (muž i žena zároveň, ale nevím, zda jsem to pochopil správně), svou americkou kolegyni Amandu Gromanovou, již proslavilo vystoupení na Bidenově inauguraci, však překládat nemůže, jelikož k tomu postrádá tu správnou barvu kůže. „Tak to má být ten vysněný Západ? Kvůli tomu jsme cinkali v listopadu klíči?“ napadne mnohé, včetně mnoha zásadních odpůrců Tomia Okamury.

Kulturní války otřásají rovněž katolickou církví, jež je dávno rozdělena na liberální a konzervativní křídlo. Arcibiskup Dominik Duka pohlíží na SPD příznivě, zejména kvůli jejím postojům k tradiční rodině a odmítání stejnopohlavních svazků. Správce kardinálových profilů na sociálních sítích Josef Nerušil nyní povede pražskou kandidátku SPD.

Podrobit ho kritice je relativně snadné. Obtížněji realizovatelné poučení z podivného registrovaného politického partnerství Duky, Nerušila a Okamury by ale mohlo znít následovně: prozápadní demokraté by už měli konečně přestat strkat hlavu do písku a zaujmout v konfliktech, které zmítají moderními západními společnostmi, nějaký konkrétnější postoj. Jinak budou jen přilévat naftu do nádrže Okamurova „espéďáku“.

Autor je politolog

LN, 19.7.2021