Většina členů poslaneckého klubu hnutí Úsvit oznámila založení nové politické strany s cílem integrace údajných euro-realistických stran a hnutí, hlásících se k ochraně národních zájmů a hodnot v České republice. Nová strana prý považuje za své programové východisko „nepopulistickou ochranu národních zájmů“, nicméně jedním dechem k tomu dodává, že za svého hlavního partnera pokládá francouzskou Národní frontu vedenou Marine Le Penovou, tedy uskupení obecně považované za populistické až extremistické.

Plný název dosavadního Úsvitu zněl Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury. Přičemž Okamura se dosud choval víceméně tak, jakoby hnutí opravdu bylo jeho vlastnictvím. Úsvit mimo jiné nechvalně proslul i rekordně nízkým počtem členů, určitě pokud jde o parlamentní strany – konkrétně devíti. A pokud Tomio Okamura nehodlal počet členů rozšiřovat, lze si toto jeho zdánlivě podivné chování vysvětlit především tak, že prostě nechtěl, aby mu někdo jiný koukal pod prsty. Předseda poslaneckého klubu Úsvitu Marek Černoch se výrazně angažoval v iniciativě „Islám v ČR nechceme“, přičemž jistá odezva části české společnosti ho mohla motivovat i k emancipaci od Tomia Okamury, zvláště když nalezl téma, které se nyní zdá být pro okruh voličů původního Úsvitu, reálných i potenciálních, přitažlivější než hesla o přímé demokracii.

Černoch sice nyní Okamuru obviňuje z toho, že lidé Úsvit vnímají pouze jako protipřistěhovaleckou či protiislámskou stranu, ale s Konvičkovými antiislamisty nejviditelněji spolupracoval právě on. Tomio Okamura se po vstupu hnutí do parlamentu začal poněkud vytrácet, preference Úsvitu poklesly, v řadě průzkumů dokonce pod klíčovou pětiprocentní hranici. Okamura nenacházel nějaké téma, jímž by trvale upoutal, a udržoval tak preference svého hnutí v rozsahu bezpečné volitelnosti. A když to zkusil s bojem proti islámu, své výroky přehnal a čelil za ně kritice i ve vlastním okruhu.

Posun od okamurovského populismu, operujícího hlavně s kritikou stávající politické elity a šermujícího s přímou demokracií, k nacionalismu a antiislamismu je každopádně velmi nebezpečný. Ve veřejnosti může vyvolat příznivý ohlas a příklon k francouzské Národní frontě může znamenat rovněž přístup k ruským finančním zdrojům. Strana Marine Le Penové totiž nedávno čelila obviněním, že ji Rusko finančně podporuje – a není divu, neboť podpora evropské krajní pravice patří dlouhodobě k agendě neviditelné ruské zahraniční politiky. A nelze podceňovat ani informace o napojení české protiislámské iniciativy na domácí neonacistickou scénu. Nicméně skoro každé politické hnutí potřebuje k úspěchu především silného, přitažlivého vůdce, jímž Černoch moc není.

Emancipace od Okamury tudíž zároveň paradoxně znamená nutnost najít nějakého jiného Okamuru. Až po nějakém čase tak uvidíme, zda vzpoura proti Tomiu Okamurovi znamenala úsvit temnot českého „lepenismu“, nebo kolektivní harakiri.