20.4.2021 | Svátek má Marcela


POLITIKA: Mýty o české privatizaci

3.10.2012

Masová privatizace v první polovině 90. let minulého století je jednoznačně nejúspěšnějším projektem moderního českého státu. Přesto o ní koluje mnoho mýtů, které nejspíše pramení jednak z její nedostatečné znalosti a jednak ze záměrné diskreditace.

Aniž bychom rozsahem článku chtěli přinést úplné hodnocení privatizace, chceme uvést na pravou míru několik hlavních principálních omylů, které se ve veřejné debatě opakují nejčastěji.

Nejprve je třeba připomenout základní tezi, kterou potvrzují veškerá dostupná fakta: Pád komunismu v roce 1989 se rovnal ekonomickému kolapsu systému, který byl pro naplnění potřeb občanů zcela nepoužitelný. 40 let komunismu československé hospodářství přivedlo k bankrotu, socialistický režim náš stát vpravdě vytuneloval.

Mýtus první: Existovala alternativa

- Snad jen pro pořádek uveďme jeden zřejmý empirický fakt: Všechny pokusy, ve kterých se řízení ekonomiky přesunulo na stát, vždy selhaly – dokládá to zkušenost jak fašismu, tak komunismu.

- Komunistická vláda okradla československé občany o jejich majetek, jednak znárodňováním a jednak měnovou reformou. Toto ukradené bohatství bylo tak obrovské, že z něho komunisté vydrželi žít a uplácet dlouhá čtyři desetiletí.

- Jakmile komunisté toto ukradené bohatství zlikvidovali, jejich režim zbankrotoval. Bylo nutné urychleně přejít od státního řízení k soukromému vlastnictví a řízení hospodářství dle principů svobodného trhu.

Mýtus druhý: Privatizace byla divoká, bez pravidel, lépe by bylo provést ji pomaleji

- V listopadu 1989 se rozehrál boj o čas, bylo jasné, že dosavadní fungování ekonomiky se zásadně změní. Bylo třeba co nejrychleji odříznout politickou nomenklaturu od podniků, aby se zabránilo masovému klientelismu.

- Pomalé cesty se ukázaly jako horší – země, jež se vydaly touto cestou (např. Maďarsko či Polsko), nezískaly vůči České republice žádnou prokazatelnou výhodu. Výsledek postupné cesty privatizace je, že např. v Polsku ani dnes (!) není značná část podniků zprivatizována. Polský stát na rozdíl od toho českého nadále vlastní většinové podíly v obřích podnicích: v rafinériích (PKN Orlen, Lotos), hutích (HSW), těžebních firmách (PGNiG, KGHM), bankách (PKO) a dokonce i v pojišťovnách (PZU) a chemických závodech (ZAK). To ukazuje, že "pomalá" privatizace znamená v praxi nejčastěji žádná privatizace.

- Pokud se dovolí zájmovým skupinám uvnitř státních firem organizovat se a vybudovat si pevný kontakt na politické strany, ze státních firem se vždy stanou trafiky pro politiky a ideální prostředí pro korupci. Připomeňme pro ilustraci, že největší korupční aféra novodobého Polska "Orlengate" z r. 2004 není spojena s žádnou soukromou firmou, ale právě se státním kolosem PKN Orlen.

- Stejně tak je pomýlená kritika ohledně nedostatečného právně-institucionálního rámce. Jak vidíme, nejsme s ním spokojeni ani dnes, 23 let od revoluce. Privatizace byla provedena v tom nejlepším dostupném právním prostředí té doby. Vyčkávání by bývalo znamenalo jen odsouvání donekonečna. Řekli byste snad svému dítěti: Pošleme tě studovat na univerzitu, ale až její kvalita dosáhne světové úrovně?

Mýtus třetí: Rozkradl se majetek

- Mnoho lidí bohužel dodnes nechápe, že ačkoliv minulý režim vykazoval obří produkci a zaměstnanost, přesto přivedl ekonomiku ke krachu.

- I když se mnoho vyrábělo, jednalo se o neefektivní plýtvání na nepoužitelné statky. Výroba nebyla určena tržní poptávkou, ale náhodným plánem. Nelze se tedy divit, že když se zboží vyrobilo, zjistilo se, že ho nikdo nechce. Anebo se naopak zjistilo, že se nevyrobilo něco, co chtěli všichni. Tím se plýtvaly zdroje. 40 let tohoto plýtvání ekonomiku zruinovalo. Zboží má jenom takovou cenu, jakou chtějí zákazníci platit, a když naše stovky lokomotiv a tisíce tatrovek nechtěl nikdo kupovat, cena takové výroby byla nulová.

- Bylo proto třeba provést bolestivou restrukturalizaci – veškerou nepotřebnou výrobu zavřít, zastaralé vybavení zahodit, vybrat pouze pár použitelných aktiv a především vymyslet a zprovoznit zcela nové výrobní plány podle představ zákazníků / spotřebitelů / nás všech.

- Z toho plyne jediné: Nebylo moc co rozkrádat. Naopak, je ekonomickým zázrakem kapitalismu a privatizace, že se z tak rozvráceného hospodářství podařilo tak rychle vydupat mnoho fungujících ziskových podniků.

- Pokud nějaký podnik po privatizaci zkrachoval nebo zmenšil výrobu, nelze to přičítat "rozkradení" či "špatně provedené" privatizaci. Řada privatizovaných podniků neměla v tržním hospodářství žádné místo (jejich výrobky nikdo nekupoval) a musela odejít z trhu. Stejně jako po umožnění podnikání vzniklo nesčetně nových podniků, které dnes zaměstnávají tisíce lidí, zrcadlově k tomu musely trhy opustit neefektivní podniky, které tyto lidi uvolnily. Jedno bez druhého nemohlo proběhnout.

Mýtus čtvrtý: Podpořila se korupce

- Socialismus před rokem 1989 byl totálně zkorumpovaný. Tato korupce byla způsobena tím, že neexistovaly tržní ceny a lidé byli nuceni kupovat si zboží ilegálně. Vytvořil se černý trh zasahující do všech sfér hospodářství, od běžných nákupů potravin po vzájemné dodávky mezi průmyslovými podniky.

- Privatizace spolu s umožněním tržní tvorby cen obrovským způsobem omezila prostor pro korupci v podstatě u všech běžných komodit (jídlo včetně ovoce, masa, cukrovinek ..., hygienické potřeby, oblečení, elektronika atd.), u kterých se před sametovou revolucí běžně uplácelo, aby je lidé mohli získat.

- Zároveň dramaticky poklesla korupce ve firmách, které se plně privatizovaly – soukromí vlastníci začali tvrdě dohlížet na to, aby je zaměstnanci neokrádali, jako to bylo běžné v socialismu. Majitelé začali dříve běžné rozkrádání svých firem tvrdě stíhat.

- Rychlost privatizace navíc zásadně omezila možnost manipulovat s prodejem různých podniků. Byly to naopak pomalé vládní prodeje jednotlivých podniků zvlášť, které provázely obrovské korupční skandály nebo tyto privatizace zkrachovaly úplně. Tyto kauzy zůstaly mnohdy dodnes nevyřešené (privatizace bank, MUS, Zetor, prodej Unipetrolu Andreji Babišovi, Škoda Transportation, zkrachovalý prodej ČSA a mnoho dalších).

- Některé křiklavé příklady ukazují, že rychlá, kupónová privatizace měla být uplatněna více, nikoli méně. Společnost ČSA byla nejprve neúspěšně nabídnuta francouzské Air France a poté zůstala ve státním vlastnictví, za nějž generovala chronické ztráty a dostávala miliardové záchranné úvěry od jiných státních firem. Firma byla doslova rozkradena zájmovými skupinami (zvýšení platů o třetinu za působení Jaroslava Tvrdíka, úspěšný nátlak odborů na vládu, aby nedošlo k privatizaci v r. 2009, atd.). Český daňový poplatník tedy tratí na ne-neprivatizaci, nikoli pravitizaci ČSA. Kdyby byly České aerolinie privatizovány v kupónové privatizaci, firma už mohla dávno dosáhnout takové struktury a velikosti, aby zajistila ziskové hospodaření a nesloužila jako trafika pro politiky.

Mýtus pátý: Privatizace ano, ale ne kupónově

- Kupónová privatizace je již obklopena takovou mytologií, že se zcela zapomíná, že jde o nejprůhlednější a nejčistší formu privatizace.

- Korupce při privatizaci vzniká vždy, když mohou politici a úředníci rozhodovat o tom, komu a za jakou cenu prodají podnik ve státním vlastnictví. Kupónová privatizace toto korupční prostředí vylučovala. Jakmile byla firma určena pro privatizaci kupónovou formou, jediný, kdo určil cenu a nové majitele, byli lidé sami. Privatizační korupce neměla prostor.

- Je s podivem, že ti, kdo dnes tolik volají po "transparentnosti", nedoceňují kupónovou privatizaci jako nejtransparentnější metodu, jakou naše státní správa zatím použila.

Závěr

Česká privatizace byla unikátním projektem, který skončil masovým úspěchem i přes to, že na jeho provedení předem neexistoval žádný návod. Dílčí kritiky ve smyslu "po bitvě je každý generál" nemění nic na tom, že principiálně bylo její provedení zcela správné. Veřejnost si bohužel plete úspěšnost privatizace jako takové a úspěšnost vlastních investičních rozhodnutí v rámci privatizace.

S odstupem začíná být také privatizace adekvátně doceňována. Zůstává jen otázkou, kdy to budou ochotny přiznat i zájmové skupiny, které zatím kritiku privatizace používaly pouze k diskreditaci svobodného tržního hospodářství a polistopadového politického vývoje.

Týdeník EURO 39/2012, 24.9.2012

Autoři jsou ekonomové, doktorandi Institutu ekonomických studií FSV UK

Jan Průša, Pavel Ryska


Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.