Co do počtu kandidátů je Česko evropskou raritou. Přímá volba většinou láká jen kariérní straníky

Možná nebudu prezidentem. Ale budu precedentem. Těmito slovy zahájila před patnácti lety svou prezidentskou kampaň Dana Rosemary Scallonová. Katolická kandidátka ze Severního Irska bojující za rodinná práva prolomila bariéry irského volebního práva hned dvakrát. Předně se stala první osobností, která se pokusila stanout v čele Irska s lidovým mandátem v zádech, tedy bez poslanecké nominace. A také se rozhodla využít naplno svou popularitu v přímé volbě. Zejména pro starší voliče zůstává prostě jen Danou, bývalou úspěšnou dětskou hvězdou, kterou bychom mohli přirovnat k "naší" Darince Rolincové. Devatenáctiletá Scallonová v roce 1970 vyhrála soutěž Eurovize a stala se symbolem irského vzestupu z chudé země stižené emigrací k sebevědomé členské zemi EU. Scallonová svou neúspěšnou prezidentskou kandidaturu zopakovala ještě loni. Skončila předposlední se ziskem padesáti tisíc hlasů. Její příběh dobře dokumentuje nástrahy přímé volby hlavy státu na starém kontinentě. I když v ní mají všichni zdánlivě stejné šance, uspěje jen ten, kdo má silnou podporu politické strany. Prezident z lidu je mýtus. Kandidáti, kteří nenabízejí stranický aparát v zádech, to ani s mediální popularitou daleko nedotáhnou.

Rakouské olé, olé

Dobře to dokumentuje případ Rakouska, kde přímá volba hlavy státu existuje od roku 1951. Přestože ke kandidatuře stačí jen šest tisíc posbíraných podpisů, historicky nejvyšší počet kandidátů byl hned v první volbě. O vstupenku do Hofburgu se ucházelo šest lidí. Nejčastěji se o post hlavy státu přetahují jen dva kandidáti – za sociální demokracii a za lidovce.

Zřídkakdy se stane, že by se kartami pokusil zamíchat člověk, který za sebou nemá stranickou kariéru. Naposledy to byl v roce 1998 Richard Lugner. Excentrický stavební magnát a pořadatel tradičních plesů v opeře získal deset procent hlasů. Popularitu mu přitom nelze upřít, byť jde často o recesi. Před dvěma lety byl nominován jako kandidát na rakouského zástupce v Eurovizi, stejné soutěži, v níž kdysi bodovala Scallonová. Osmdesátiletému podnikateli, řečenému Malta, k tomu stačilo, aby jedinkrát na pódiu zazpíval cajdák I bin der Lugner, olé olé.

Do prezidentského klání výrazněji zasáhl ještě další podnikatel – loni v Irsku. Seán Gallagher, zakladatel firmy Smarthomes, která dodává do domácností integrované dálkové ovládání spotřebičů, dokonce týden před volbou s přehledem vedl průzkumy. Nakonec ho přeskočil labouristický poslanec Michael Higgins o 200 tisíc hlasů. Vaz Gallagherovi zlomilo nařčení z přijetí úplatku. Mimochodem, irského byznysmena pojí hned několik věcí s Tomiem Okamurou. Oba vydali samolibou knihu svých životních názorů, oba si také udělali jméno jako porotci soutěže Den D. Původně japonského formátu, který se v Irsku a Británii vysílá jako Dragons’ Den. Na rozdíl od Okamury si ale Gallagher vymohl stranickou podporu. Jeho volbu zaštítili irští republikáni.

Podpora strany se ukazuje jako nutnost také na Slovensku. V poslední volbě, která proběhla před třemi lety, proti politickým matadorům nastoupili čtyři kandidáti – hned dva z nich s podporou mimoparlamentních komunistů.

Ani u našich východních sousedů ale koncept prezidenta z lidu neprorazil. "Nechci být prezidentkou opozice či koalice, chci tu být pro občany," zdůrazňovala bývalá novinářka Zuzana Martináková, předsedkyně Slobodného fóra. Mimo jiné jediná kandidátka bez zázemí silné politické strany, o níž slovenská média alespoň okrajově referovala. Plošné a téměř rovnoměrné zpravodajství o všech uchazečích první přímé volby v Česku je ostatně další raritou. Jak na Slovensku, tak v Rakousku se ke slovu dostávají obvykle jen vybraní kandidáti. Výjimkou je naopak Finsko, kde uchazeči o post hlavy státu dostávají stejný prostor i v komerčních médiích.

Sentiment nezabírá

Výsledkem volební kampaně beztak bývá šeď. O výrazné kandidáty s jasnými názory voliči nakonec nestojí. Dobrým příkladem je Kornel Morawiecki, který před dvěma roky kandidoval na polského prezidenta. Jeden z nejradikálněji naladěných disidentů neměl šanci na úspěch. Polákům až příliš připomínal, že on na rozdíl od ostatních kandidátů ani netvořil establishment, ani nepatřil k tolerované šedé zóně jako Jarosław Kaczyński. Výrazně profilovaný antikomunistický program mu v prezidentských volbách vynesl necelých 22 tisíc hlasů. Tedy 320krát méně než Bronisławu Komorowskému, kandidátovi Občanské platformy, který úřad prezidenta vykonával z titulu funkce předsedy Sejmu po tragické smrti Lecha Kaczyńského. Nevýrazný "skoroprezident" Komorowski porazil i Lechovo dvojče Jarosława, který chtěl podobně jako jeho bratr občas v Evropě "zazlobit" polskou národní politikou. Ač může být sentiment v politice silnou zbraní, tentokrát nezabral.

A sázka na sentiment nevyšla ani ve Francii, kde letos proti Nicolasi Sarkozymu a jeho vyzyvateli Françoisi Hollandovi kandidoval Nicolas Dupont-Aignan. Dlouholetý starosta středofrancouzského Yerres hlásal konec eura a navrhoval zavést starý dobrý frank. Přestože si společnou měnu přeje již jen třetina Francouzů, Dupont-Aignan pro svůj separatistický program získal necelá dvě procenta voličů. Vyvozovat z přímé volby prezidenta a jednoduchého programu bez zázemí politické strany nějaké důsledky se zkrátka nevyplácí. Prezident z lidu alespoň v Evropě stále zůstává především prezidentem z vůle strany.