Není radno toulat se pražskými kavárnami s Jiřím Paroubkem. To byste taky mohli od jindy tichých intelektuálů schytat jednu těžkým popelníkem. Zatímco loňská zkušenost jistého pravicového komentátora líčí při v zahradní restauraci na Hané, kde se ocitl se svými názory sám oproti tuctu chlapů, kteří by předsedu sociálních demokratů na rukou nosili.

Přitom kdyby nebyl vrcholovým politikem, byl by Paroubek podnikatelem (patrně ve finančnictví), živnostníkem (třeba v oboru gastronomie) nebo by mohl učit (nejlépe dějiny Francie). Zkrátka typický příslušník střední vrstvy, jakých jsou lokály hlavního města plné. Přesto by se k jedné odlišnosti asi hlásil sám: nechtěl by planě teoretizovat, vést filozofické disputace, ale chrlil by nápady a domáhal by se jejich realizace. Inu – pragmatik, pro kterého čas jsou peníze.

Když nedávno odpovídal Literárním novinám, bylo cítit, jak se míjí s tazatelskou dvojicí Patočka-Šabata. Ovšem nešlo o válku světů, nýbrž o různé úhly pohledu na jeden a tentýž dvorek. Nevelký, tak trochu zablešený, ale náš, svobodný, raně demokratický. Potkali se vizionáři s „prakticistním“ sociálním demokratem, pro něhož je důležitější uspokojení momentální voličské poptávky než hlubokomyslná programová debata. Poznali jsme, že je jiný. Je ale horší?

Kdo se chce s Paroubkem vypořádat rychle, skončí u jeho slovníku, cynismu, paličatosti. Dokonce se říká, že je vulgární. Ačkoliv byste sprostý či politicky nekorektní výraz u něj nenašli, na rozdíl od Topolánka, Čunka, Janáčkové… Buldočí povaha prostě asociuje vulgaritu.

Také si nepamatuji, že by se pražská intelektuální smetánka bouřila proti komunálnímu Paroubkovi – náměstkovi primátora zodpovědného za pokladnu metropole. Dokud pomáhal plynulému chodu města, bok po boku s velkooaliční ODS, hodil se. Jakmile naznačil větší ambice, stal se trnem v oku. Pikantní hříčka osudu: tam, kde měly čnít otazníky, bylo ticho po pěšině. Sotva ale ústřední hrdina spustil potřebný úklid v sociální demokracii a české politice vůbec, začalo se bít na poplach.

Od šéfa ČSSD se za jejími branami očekává, že bude komik, jeliman nebo ušlápnutý introvert, který na facku zareaguje nastavením druhé tváře. V tom Paroubek zklamal. Připomíná spíš ostré týpky z ODS. Ba co víc: zhusta napřed střílí a až potom míří. Při Czechteku i v legendárním povolebním projevu. Dřív než bylo definitivně sečteno, nevybíravě vyprášil kožich protivníkům. Použitý styl překryl obsah, který však ve zkoušce spravedlivým časem obstál. Jak jinak interpretovat závěr komise státních zástupců, že tzv. Kubiceho zpráva byla postavena na vodě, splaskávající bubliny v kauze biolíh, o absurdním Paroubkově obvinění z pedofilních sklonů ani nemluvě.

Leckdy míváme tendenci stěžovat si na zákulisní hry. Tu médií, tu partajních sekretariátů, tu tajných služeb. Jenže v Paroubkově případě vždy přicházejí temná podezření jako na zavolanou – a cosi uvnitř nám šeptá: věř jim! Pak se může stát, že i moudrý Ludvík Vaculík, jenž je schopen s nadhledem tolerovat onačejší vykuky, zapaluje pod Paroubkem hranici. Expremiér provokuje svou chladnokrevnou přímočarostí kříženou s vnímáním světa jako místa, kde není prostor pro sentiment a vítězí ten silnější.

Zásluhou Paroubkova přístupu prošla předloni ČSSD rekonvalescencí po kolapsu z vyčerpání. Protože byla nejvýznamnější vládní stranou, odrazilo se to i na fungování celé země. Opakovat, co se podařilo a za jakou cenu (pro sociální demokracii i kompletní politické poměry), by bylo nadbytečné. O to zajímavější je porozumět tomu, jaké úkoly před Paroubkem stojí a co užitečného ještě může pro nás všechny vykonat.

Předně jej zaměstná dotažení přeměny ČSSD v standardní evropskou levicovou stranu, po vzoru německé SPD či britské Labour Party. Číst Giddense a Meyera k tomu Paroubek nepotřebuje. Vystará si se svědectvím přátel Gerharda a Tonyho, případně jejich volebních a komunikačních poradců. I tak to lze. Podstatné je prozření lídra české levice, že s úzce dělnickým profilem už jeho strana díru do světa neudělá. Poté, co se ČSSD stala klíčovým propagátorem evropské integrace a prokázala um neideologicky spravovat zemi, se nyní pokouší otevírat novým voličským skupinám, na něž jí (post)marxistická filozofie nevystačí. Pozor však: mladí, blahobytnější, vzdělanější a zejména liberálně smýšlející sympatizanti budou ČSSD posouvat blíže politickému středu. To si uvědomují sociálnědemokratičtí tradicionalisté, kteří v Paroubkovi vidí zavilého pravičáka, jenž stranu růže transformuje v modré ptáky s lidskou tváří. Oporu mají ve zkostnatělých partajních strukturách, povyšujících formality nad politickou náplň.

Kde je pravda? Utlučeme, ruku v ruce, Paroubka proletářskými čepicemi, řečenými „leninkami“? Zakonzervujeme ČSSD v protestní podobě, aby naháněla z vandru domů jednou komunisty, podruhé sládkovce?

Předseda ČSSD ví, kam hodlá dojít. Pouze nezná přesnou cestu. Tak to zkouší (pročež občas uvízne ve slepé uličce) a za kompas má průzkumy veřejného mínění. Leč může být hůř. To když se na veřejné mínění kašle. Potom ale už občany neoslovují politici, nýbrž speciální mluvčí, například pro radar.

Zároveň Paroubek musí ČSSD proklestit stezku k politickým partnerům. Bez nich se v poměrném volebním systému neobejde ani sebevětší strana. Nezbývá mu, než si osvojit i jemnější způsoby. Hodně si pomůže, pokud představí takového prezidentského protikandidáta Václava Klause, který splní integrační poslání téměř sám. Nedílnou součástí tohoto tématu je i diskuse nad klady a zápory velkých koalic. Technokrat Paroubek může snést desítky důvodů na dokreslení, jak jsou přínosné silné levo-pravé vlády. Pro ekonomiku, legislativní transparentnost i demokratickou stabilitu. Proti tomu vyvstává hrozba znepřehlednění politiky a privatizace veřejného prostoru vlivovými formacemi, jejichž předvoj obstarala Šloufova družina v éře opoziční smlouvy.

Chce-li Jiří Paroubek ČSSD důvěryhodnější, musí jí přidat na vypočitatelnosti. Renomé subjektu, který za vidinou kořisti ztropí cokoli, je nejvyšší čas zavrhnout. Z podobného soudku je vztah Lidového domu ke sdělovacím prostředkům. Nelze se dovolávat jejich pozornosti a elementární vstřícnosti a paralelně sešněrovávat veřejnoprávní média a známkovat jednotlivé komentátory. Byť jsou třeba hloupí, předpojatí, zkorumpovaní. Bez empatie a základů psychologie politiky nejde hrát první ligu.

A abychom nelíčili českou kotlinu coby pupek světa, zmiňme ještě mezinárodní rozměr Paroubkovy mise. Kdo je doma za proroka, může být v cizině za šaška. A domnělý hulvát pak za hranicemi může zachraňovat pověst republiky. Když pomineme kontroverzní vazbu ČSSD na Roberta Fica a jeho slovenský Smer (která však dokládá roztomilý typ archaického bratrství v dobrém i zlém), je Jiří Paroubek tím, kdo zuby nehty přidržuje ČR v hlavním proudu evropské politiky a kdo chrání neservilní česko-americké partnerství před sabotážemi tu Parkanové, tu Vondry, tu Klvani.

Předešlé řádky se dotkly nejedné Paroubkovy slabiny. A šlo by v nich pokračovat. Nadto je jasné, že komunikace s humanitní inteligencí, žurnalistickým prostředím či předlistopadovým disentem bude předsedovi ČSSD vždy působit určité potíže. Škoda, že není dokonalý. Takto bude muset nepřetržitě přesvědčovat okolí, že má svědomí liliově čisté a nechystá podraz ani na spojence, ani na voliče. Tyto druhotné náklady se však vyplatí. V podpírání dynamické levicové politiky, ve vytyčování zřetelných alternativ nacionálního konzervativismu, v razantní obhajobě zájmů těch, jimž se nedostává sil či odvahy.

Není právě v tom zakopaný pes? Nežárlí kdejaká pražská kavárna na Paroubkovu schopnost překročit vlastní stín a klidně i udeřit do stolu? Není na vině potlačovaná touha setřást ze sebe středostavovskou rezervovanost a ochutnat zakázaného ovoce? Chápu, jak těžké je pro mnohé naučit se mít Jiřího Paroubka rád. Zkusme ho tedy aspoň respektovat. A vězme, že patří k nám - víc než jsme ochotni si přiznat. Přitom není čeho litovat.

Literární noviny č. 30 / 2007