POLITIKA: Místo úlevy pochybnosti
Tanec kolem poslance Romana Pekárka podkopává důvěru
Poprvé se stalo, že by měl zamříže jít poslanec odsouzený za úplatek a zneužití pravomoci veřejného činitele. Dalo by se čekat, že se ozve potlesk a výkřiky "konečně", že si veřejnost oddychne, protože meč spravedlnosti už dosahuje do pater, kam hrot zatím nedosáhl. Dalo by se čekat, že nastane atmosféra, jakou vítáme, když se v zatuchlémístnosti otevře okno nebo aspoň větračka. Místo toho to vypadá, jako by pach v místnosti byl ještě horší.
Pochybnosti prvé
Onen pach plyne z pocitu bezmoci. Novináři, ale i instituce zveřejňují odhady objemu zpronevěřených peněz. Jsou v řádu stovek miliard. Stručně řečeno, kdyby se nekradlo, tahanice kolem rozpočtu se stomiliardovým schodkem by byla zbytečná, protože schodek by nenastal. Bylo by z čeho důstojně zaplatit učitele i hasiče a policisty a důchodci by dostali přidáno. Toto vše je v obecném povědomí a s tím strašlivě kontrastuje bezmoc státu něco pozitivního v tomto smyslu vykonat. Poslanecká sněmovna zažila letos dvě aféry, jednak případ Davida Ratha, jednak soud s Romanem Pekárkem. David Rath se veřejně hájil slovy, že on sám je jen malá ryba a že si na něho došlápli z politické objednávky. Roman Pekárek se ospravedlňuje obdobně. Označuje sám sebe za oběť soudního systému. V zemích se stabilním systémem by si nemohl troufnout takto osočit soudní instituci, takto zpochybnit její nezávislost a nestrannost. U nás se to stalo běžnou praxí. Tomio Okamura bez hnutí brvy osočí soudce, že ho vyřadili ze soutěže o prezidentský post z politické objednávky. Také Pekárek tvrdí, že byl odsouzen, protože si to kdosi objednal, neznámou veličinu si může každý doplnit podle vlastního gusta.
Soudní instituce není nezpochybnitelně vážena. V míře vážnosti je zařazena někam k obecnímu úřadu. Když rozsudek nedopadne podle přání, jsou tu vyšší, a ještě vyšší soudní instituce, a zatímco soudní mlýn mele se vznešenou pomalostí, je možno jeho soukolí obviňovat z prorezlosti.
V Pekárkově případu jsou ovšem další důvody k pocitu bezmoci a beznaděje.
Ukázalo se, že odsouzeného poslance nelze zbavit poslaneckého místa. I kdyby se Pekárek skutečně odebral za mříže, a jisté to není, bude až do konce svého mandátu pobírat poslanecký plat. Pekárek znevažuje soudní systém a sám znevažuje ústavní systém. Ve světle jeho případu je poslanec skutečným nadčlověkem, který se vymyká zásadám slušnosti a zdravého rozumu. Soud ho odsoudil mimo jiné i k zákazu veřejné činnosti – s výjimkou poslanecké funkce.
Ve srovnání s touto absurditou je už pouhá maličkost fakt, že ho nelze dokonce ani vyloučit ze strany, která ho do poslaneckého křesla dostala. Má pozastavené členství a v tomto stranickém mezisvětě či očistci vyloučen být nemůže.
Pochybnosti druhé
Bez zvukových záznamů by soud Pekárka musel osvobodit. Tuto tezi poslancových obhájců zdá se nelze vyvrátit. Advokát Václav Vlk přirovnává odposlechy k tortuře inkvizičních procesů. Jeho argumenty jsou kvalifikované a závažné. Námitky proti zvukovým záznamům ve funkci hlavního důkazu v soudním řízení jsou dvojího druhu. Jako každý záznam může být i zvukový záznam manipulovaný. Pravda, existují technické analytické prostředky, jak odhalit eventuální manipulaci. Nicméně i nepochybně autentický záznam může za určitých okolností směřovat úplně falešným směrem. Slova mohou navozovat zcela neadekvátní souvislosti. Na druhé straně se těžko hledá jiné řešení. Korupce má charakter pokoutní obchodní dohody. Zvukový záznam takto může být jediná dohledatelná a prozkoumatelná stopa. Proto se nedá čekat, že by zvukové záznamy v dohledné době přestaly u soudu fungovat. Spravedlnost by v tomto ohledu ztratila nejen meč, ale i zbytek zubů. Nutno ovšem počítat s tím, že každá další aféra, a ty jistě přijdou, bude vyvolávat námitky a pochybnosti, o kterých šla řeč.
Pekárkův proces ukázal na systémové problémy a není jich málo. Jeho osobní hanba padla na celou Občanskou demokratickou stranu a vystavila ji posměchu, když se ukázalo, že strana se nedovede Pekárka zbavit, a že dokonce ani nedokázala zabránit jeho nástupu do funkce, třebaže se o jeho právních potížích vědělo. Systémové změny však musí jít do větší šíře. Korupce nás nezbaví pilná policie ani rychlé a respektované soudy. Je to parazitní rostlina, které se daří v hnoji nepřehlednosti a právního přítmí.
Už to by měl být impulz k systémovým změnám ve vnitrostranickém životě. Místo nich je ticho po pěšině. Jistě proto, že se stranické vedení bojí bumerangového efektu.
Jakmile se začneme zabývat systémovými otázkami, dříve či později se dostaneme k novému zákonu o státní službě.
I kdyby soudy posílaly zkorumpované činitele do vězení měsíc co měsíc, k zásadnímu zvýšení efektivity a důvěry dojde, až se stane to, čemu se politická elita brání a ustupuje před tlakem nezbytnosti jen neochotně a krok po kroku. Úředníci musí být nezávislí na politickém vedení. Není možné, aby nadále byli akvizitory finančních zdrojů pro stranu, která je dosadila. Právě Rathův případ přinejmenším v náznaku potvrdil, co se obecně tuší, že politické strany jsou hojně financovány z korupčních peněz. Tím se zmírní i politický tlak na soudy a úcta k soudům přestane být problémem. Korupce nezmizí nikdy, nemá smysl si něco namlouvat. Ale může jí být méně a také důvěru lze pozvednout na vyšší úroveň.
Už proto, že v současnosti je hodně hluboko, přičemž to, co se děje kolem Pekárka, ji tlačí ještě hlouběji.
LN, 20.12.2012