Ministr Marcel Chládek šikanoval podřízené, proto musí odejít z funkce. Vypadá to jako skandální odhalení jednoho arogantního ministra, který byl po zásluze potrestán.

Ovšem kdo zná poměry na jiných ministerstvech, ve státních i soukromých firmách, ten dobře ví, že šikana popisovaná deníkem Mladá fronta Dnes není výjimečná. Současní politici či manažeři vyžadují po podřízených slepou a bezvýhradnou poslušnost, a pro koho není smyslem života sloužit svému šéfovi, ten se okamžitě stává terčem přinejmenším slovních útoků.

Pokud je obvinění Mladé fronty Dnes správné, pak lze ocenit premiéra Bohuslava Sobotku, že na projev tak rozšířeného nešvaru přísně zareagoval. Opravdové důvody, proč ministr musel skončit, je přesto třeba hledat jinde, někde u premiérova vyjádření, že šlo o nejlepšího ministra školství za posledních deset let. Tato nadsázka měla ulehčit ministrovi vyhazov, který přirozeně považuje za nespravedlivý. Muselo však jít o opravdu velkou nadsázku, aby zakryla skutečný stav věcí. Bilance Marcela Chládka na ministerstvu školství není právě skvělá a podstatný je jeden její rozměr, že je na první pohled nepřehledná.

Proto bývá označován za hyperaktivního ministra, za gejzír nápadů, který způsobil na ministerstvu školství chaos. To zní vlastně docela pozitivně a pod takovým hodnocením se může dokonce skrývat nepochopený génius. Tím však Chládek zdaleka není. Jeho vedení úřadu bylo často přirovnáváno k působení někdejšího ministra Josefa Dobeše, který proslul megalomanskými a nerealizovatelnými nápady. To už je přesnější.

Také Chládek se hlásil k několika pokrokovým strategiím, které obvykle byly vytvořeny na ministerstvu školství některým z jeho předchůdců, ovšem zpravidla nakonec udělal něco jiného. Z toho vyplývá zdání chaosu, ovšem ministrova činnost přesto zachovávala určitý směr.

Chládek se hlásil ke koncepci, která měla zajistit stejný přístup ke vzdělání všem dětem, tedy i těm z nižších sociálních vrstev. To by například znamenalo zvýšit kvalitu všeobecného vzdělání na technických školách, aby se žáci učilišť mohli po obdržení výučního listu dále vzdělávat.

V praxi se ovšem Chládkovo tažení projevilo tím, že se začaly připravovat jednotné přijímací zkoušky na střední školy. Pokud by byly zavedeny, tak by omezily přístup ke vzdělání těm, kdo je nesložili. Státu by pak umožnily nahnat do učilišť libovolně velké množství žáků, kteří by pak zvětšili nabídku nízko kvalifikované, zato však laciné pracovní síly.

Stejnou šanci ke vzdělání měly podle ministra Chládka dostat také děti z vyloučených, tedy především romských lokalit, které byly odkládány do zvláštních škol, které se dnes nazývají praktickými školami. Ministr se ovšem snažil o jediné, zachovat zvláštní školy, protože si to tak přáli jejich provozovatelé, kterými jsou zpravidla kraje. Ministr tedy hodně mluvil, chtěl však rozvíjet školství samospádem, podle přání zájmových skupin, kterými byly hlavně úřady a firmy žádající levné pracovníky.

Svým způsobem byl Chládek potrestán spravedlivě. Šel na ruku státním i soukromým manažerům považujícím občany za materiál, který mohou bez kontroly používat ke svým účelům. Ministr se zřejmě stejným způsobem choval na svém ministerstvu a to se stalo příčinou jeho pádu.