Česká společnost prožívá cosi jako milostnou aféru s Karlem Schwarzenbergem. Sedmdesátiletý ministr zahraničí, kterého před více než rokem do vlády překvapivě nominovala Strana zelených, se těší přízni veřejnosti, respektu ostatních politiků (včetně těch, kteří by mohli být z mnoha důvodů jeho oponenty) i velmi vlídné reflexi médií. Je to dobrá zpráva.

Ukazuje totiž, že dokážeme ocenit staromódní hodnoty, jako jsou důstojnost, zásadovost nebo poctivost. Není přesné, když dnes mnozí tvrdí nebo píšou, že Schwarzenberg je největším překvapením Topolánkovy vlády. Lidské i politické kvality někdejšího Havlova kancléře byly známy. Příjemným překvapením je to, že tyto kvality „fungují“ a hrají tak podstatnou roli v současné politice.

S noblesou a humorem Schwarzenberg přitom rozhodně není z nějakého populistického materiálu. Masovému vkusu české společnosti by mohlo překážet, že je potomkem šlechtického rodu, že prožil většinu života v cizině (kde dodnes částečně žije či působí) nebo že je značně materiálně zajištěn. Politické elity by zase mohlo iritovat, že je názorově a politicky spojen s tzv. lobby pravdy a lásky, tedy lidmi kolem bývalého prezidenta Havla. Všechny tyto obavy i nejistoty mnozí dostatečně ventilovali v době, kdy Schwarzenberg do vlády mířil.

Nervózní a trapné atmosféře volby prezidenta čelil ministr zahraničí noblesou a humorem. To jsou dvě kvality v české vrcholové politice téměř nevídané. A přitom fungují! Kandidátské projevy ohodnotil Schwarzenberg tak, že u nich „s úctou usnul“, a melodramatický spor šéfa zelených s ministrem vnitra, který zachytila média a u kterého byl přítomen, zase odmítl komentovat s tím, že špatně slyší a že si bude muset „pořídit naslouchadlo“.

Za dobu svého působení ve vládě Schwarzenberg nikoho neurazil, ani na nikoho neútočil.

A to nejen veřejně či v médiích, ale ani v soukromí nebo při neformálních rozhovorech v kuloárech.

To je další věc nevídaná v české politice, kde vše, zdá se, jako by bylo ovládáno osobními antipatiemi a soukromými válkami. Jestli něco jejich aktéři dovedli k dokonalosti, tak jsou to slovní útoky, urážky a zesměšňování. Ministr zahraničí má naopak velký smysl pro sebeironii. Vtipkuje na svůj účet a zveličuje své údajné chyby, jako je usínání na jednáních či sklon k lenosti.

Schwarzenberg české politiky může učit i v tom, že korektnost a slušnost nejsou slabinami. A že to neznamená, že slušný politik nemůže mít pevné zásady. Dobře to dokumentuje jeho „problém“ s Jiřím Čunkem, kvůli kterému se na něj upírá taková pozornost médií. Ani s šéfem lidovců nevede Schwarzenberg politický, a už vůbec ne osobní boj. Pouze chce vysvětlit to, co se mu zdá nejasné a podezřelé. Dobře mu rozumíme, vždyť tak se to jeví i nám ostatním.

Nebýt Schwarzenberga, můžeme si být jisti, že by byl Čunek už dávno ve vládě. Premiér Topolánek i šéf zelených Bursík k tomu projevili dostatečnou ochotu. Návratu Čunka by předcházelo pár silnějších výroků a nepochybně i velké mediální manévry, v jejichž závěru bychom se dozvěděli cosi o odpovědnosti a síle kompromisu, to vše okořeněné nějakým obehraným blábolem o „důvěře v koaliční projekt“ či něčím podobným.

Podle tohoto vzorce se problémy v minulosti řešily už mnohokrát, a to prakticky ve všech polistopadových vládách. Najdeme desítky příkladů kauz, které se dostaly na veřejnost, určitý čas kolem nich byl velký kravál a pak se na ně zapomnělo stejně rychle, jak se objevily. Že se tomuto vzorci Karel Schwarzenberg tiše a věcně vzepřel, je ve vší úctě k jeho práci na ministerstvu zahraničí jeho doposud největší zásluha v politice. V sobotu vyšly v celostátních denících dva velké rozhovory: jeden s Karlem Schwarzenbergem a druhý s Jiřím Čunkem. Ukazují, že jejich světy jsou dvě množiny, které se nejen nepřekrývají, ale ani vzdáleně nedotýkají. Jiří Čunek rozehrává obvyklé slovní piruety o tom, že Karla Schwarzenberga ovládají nějací „lidi kolem něho“ a že po něm vlastně už nic nechce. „Pochopil, že jsem nevinen, ale neví, jak to sdělit veřejnosti,“ říká Čunek, což je v daných souvislostech drzost největšího kalibru.

Karel Schwarzenberg pouze říká, že platí to, co jednou řekl. Že chce vidět a dát veřejnosti k nahlédnutí dokumenty, které jasně ukážou, jak to v Čunkově kauze bylo. To je srozumitelný postoj, který nelze jednoduše obejít.

Banálně jednoduchá otázka Jsme v situaci, která má různá řešení. Může se stát, že Čunek na podmínky přistoupí a opravdu se ukáže, že jeho obvinění byla nepravdivá. Pak mu všichni včetně Schwarzenberga budeme dlužit velkou omluvu. Další řešení jsou bohužel nějakým způsobem kolizní a riziková.

Neptejme se, kdo má v takovém případě pro vládu větší cenu: zda Čunek, nebo Schwarzenberg. Je to otázka zavádějící, protože vláda nemá žádné kolektivní vědomí ani svědomí. Je výslednicí osobních i stranických ambicí a politických cílů. Ptejme se, kdo má v dané situaci větší hodnotu pro politiku jako takovou. Je to až banálně jednoduchá otázka.

LN, 10.3.2008