Hledání nástroje proti viru nemusí být hned zlo jménem Reichstagsbrandverordnung

Vláda (zatím) stáhla svůj návrh, aby se přijetím novely zákona o ochraně veřejného zdraví, navíc zrychleně v nouzovém stavu, posílily pravomoci ministra zdravotnictví vydávat restriktivní opatření. Respektive ČSSD hodila do tohoto nápadu vidle. Což je z mnoha důvodů, až na jeden níže zmíněný, dobře – už jen kvůli skutečnosti, že by problematická norma mohla snadno narazit u Ústavního soudu. Dupnutí na brzdu může rovněž zlepšit atmosféru v zemi, trošku uklidnit opozici i část veřejnosti, která přejímá úhel pohledu opozičních stran.

Opozice během koronavirové krize setrvale obviňuje vládu z porušování zákonnosti či rovnou ústavnosti, v lepším případě kvůli neschopnosti (syndromu Pata a Mata), v horším kvůli vědomé snaze omezit práva a svobody a těžit z toho. Razí naraci o neschopné a všehoschopné vládě, neschopné samozřejmě ve vykonávání něčeho dobrého, všehoschopné ve všem zlém. Chaotičnost vládních kroků zmíněnému vnímání nahrává, leč dle průzkumů veřejného mínění významná část společnosti stále vládě a jejím opatřením důvěřuje a schvaluje je. Vláda tak může těžit z role svaté Korony, ochránkyně před epidemií, což opozici pochopitelně znervózňuje, a hledá tudíž nějaké silné téma.

Lepší rychle, byť právně nečistě

I řada kritiků dosavadních vládních nařízení ale souhlasí s tím, že věcně či obsahově byla plně namístě, převážně vadí pouze formální stránka nebo různé právní přešlapy při jejich zavádění. A navíc, při zvládání pandemie představuje čas jeden z nejdůležitějších faktorů. Například Belgie vykazuje jedna z nejhorších čísel nakažených i zemřelých rovněž kvůli skutečnosti, že v době příchodu pandemie v „pralinkové velmoci“ stále řešili vznik nové vlády, a zavedení příslušných opatření se tedy fatálně zpozdilo. Zejména v první fázi ataku pandemie tak nejspíše platí: lepší rychle, byť právně diskutabilně, než právně čistě, ale pozdě. Nicméně po dvou měsících a v situaci, kdy se Česká republika vyhnula černým scénářům a nákazu zvládá, se už nelze hájit pomocí argumentu, že v zákopech frontální války s virem se na nějaký ten paragraf přece nekouká.

Mimořádné pravomoci poskytnuté vládním orgánům jsou vždy podezřelé, potenciálně zneužitelné, a proto je nutné jimi radši šetřit a omezovat jejich působnost například časově nebo jejich případnou dlouhodobější platnost nějak podmínit – třeba pozdějším schválením v parlamentu.

Učebnicové memento představuje článek 48 ústavy německé Výmarské republiky, který poskytoval prezidentovi výjimečné pravomoci za mimořádné situace. Když v únoru 1933 za dodnes plně nevyjasněných okolností vzplál Říšský sněm, využil toho čerstvě jmenovaný kancléř Adolf Hitler k zavedení opatření, jež záhy vydláždila cestu k diktatuře. Sám k tomu pravomoci neměl, ale na starém a senilním prezidentovi Paulu von Hindenburgovi si doslova vydupal Dekret o požáru Říšského sněmu (v originále s pověstnou německou krkolomností Reichstagsbrandverordnung), který omezoval řadu občanských práv.

Historický příklad nelze zlehčovat poznámkou, že Andrej Babiš přece není Adolf Hitler, byť si jeho nejvášnivější odpůrci asi myslí opak. Jde totiž o určitou právní a ústavní kulturu, o instinkt, o podloženou zkušenost, že veškeré mimořádné možnosti udělované výkonné moci zkrátka potenciálně více či méně zapáchají. Což si technokrat Andrej Babiš asi dostatečně neuvědomuje a cítí se možná zhrzený – vždyť zachránil tisíce životů pomocí včasných rozhodnutí, nyní však kritizovaných s poukazem na jejich pochybnou legalitu či ústavnost. Byť s malou náplastí v podobě dovětku, jak jinak šlo o opatření věcně správná.

Hledání praktičtějšího řešení

Nicméně nový ústavní zákon, jenž by obecně upravil postupy vlády v době pandemie, určitě nebude přijat v příštích pár dnech. Před vládou tak leží problém, co si počít, až nouzový stav 17. května vyprší. Vybojovávat si další týden navíc minimálně jedním perným dnem ve sněmovně se může jevit jako mimořádně neefektivní. Na druhou stranu, pandemie nezmizela a nezmizí, běžně se hovoří o druhé vlně. Drtivá většina odborníků, kteří se jinak neshodnou skoro na ničem, soudí, že epidemie koronaviru znamená dlouhodobou záležitost, nejméně do doby, než se najde lék či vakcína. Což zvyšuje pravděpodobnost potřeby rychlé reakce kdykoliv v následujících letech. A možná hodně akutně po 17. květnu, ještě v rámci zvládání závěru první vlny.

Uvedenou potřebu vláda prostě má a není zrovna prozíravé, a to ani z hlediska zájmů voličů opozičních stran, nutit vládu pouze protahovat nouzový stav v parlamentu. Třeba bude z epidemiologických důvodů nutné ponechat v platnosti dvě tři konkrétně cílená nařízení. Měl by se kvůli tomu prodlužovat nebo se opětovně zavádět nouzový stav? Vláda by tudíž měla mít k dispozici i nějaké praktičtější řešení. Samozřejmě, zákonné, ústavní a rozumně vyztužené proti zneužití, poněvadž ďábel má s virem minimálně jednu společnou vlastnost: oba vězí v detailech.

Autor je politolog

LN, 6.5.2020