„Volím stranu Jany Volfové.“ S tímto konstatováním na nás na billboardech Strany důstojného života před evropskými volbami vyrukuje expremiér Miloš Zeman. Poté už sotva bude moci tvrdit, že je mimo politiku, že ji nesleduje a že ve vysočinských hvozdech je pro něj jediným zdrojem informací teletext.

Ona už jsou stejně Miloše Zemana média plná. V poslední době například kritizoval svržení vlády v průběhu evropského předsednictví, postavil se na stranu šumavských obcí a podnikatelů v lesnictví ve sporu o kůrovce anebo také věcně okomentoval plány kabinetu i opozice na řešení následků ekonomické krize, když odmítl dárky konkrétním sociálním či profesním skupinám a místo nich doporučil investice do stavebnictví, budování veřejné infrastruktury a oprav zničených památek.

Není snad týden, kdy by Miloš Zeman neposkytl nějaké vyjádření pro denní tisk. Pokud vyloučíme eventualitu, že se v malebném Novém Veselí mezi lesy a rybníky nudí, tak lze odtušit trojí možnou motivaci Zemanových politických aktivit.

Jednak opakovaně připouští svoji kandidaturu na prezidenta republiky, bude-li uzákoněna přímá volba. To je sice stále málo pravděpodobné, nicméně kdyby k ní došlo, Zeman by nebyl bez šancí ve střetu s jakýmkoli konkurentem. Jako prezident by však mohl být střelou ještě méně řízenou než občanskými demokraty oplakávaný Václav Klaus. Stačí si vzpomenout na Zemanovy radikální představy o boji s islámským fundamentalismem a světovým terorismem. Coby osobnost s unikátní gravitační silou by na vedlejší kolej odstavil vládu i politické strany a zaměstnával novináře a občany svými originálními výroky i počiny.

Druhý, alternativní výklad se odvolává na mumraj kolem sdružení Přátelé Miloše Zemana. Den ode dne připomíná spíše lobbistický klan či přímo zednářskou lóži než platformu pro Zemanovo opětovné katapultování na politickou dráhu. Dnes mu šéfuje bývalý ministr školství Eduard Zeman, muž tichý a nepříliš výrazný. Za nitky ovšem evidentně tahá Miroslav Šlouf. Druhý z otců zakladatelů, někdejší ministr průmyslu Miroslav Grégr, naopak své spolkové působení utlumuje. Miloš Zeman má pověst člověka, který je vůči korupci imunní. Zároveň je ale silně loajální ke svým kolegům, partnerům, přátelům. Proč by jim tedy, potom, co oni druhdy udělali pro něj, nepomohl s jejich byznysem?

Třetí možné vysvětlení Zemanova tažení souvisí s úplně tuctovou lidskou touhou po pomstě. Jejím cílem má být strana, která podle jedněch Zemana nedocenila, podle druhých pak si nedovolila zkrachovat po odchodu velkého vůdce. Českou stranu sociálně demokratickou Miloš Zeman opustil dobrovolně poté, co rapidně klesal jeho vliv na spolustraníky. Podle místopředsedy ČSSD Zdenka Škromacha, kterého citovaly pondělní Lidové noviny, Zemanova aktivita neznamená, že by se od sociální demokracie odklonil. „Není to, že by byl proti. Je to spíš otázka jeho vztahů s Jirkou Paroubkem,“ uvedl doslova tradičně optimistický a eufemistický Škromach. Ve skutečnosti se však Miloš Zeman rozešel již s dvěma Paroubkovými předchůdci a stranickou většinou, jež je instalovala do funkcí. Vladimír Špidla se ukázal být nečekaně samostatným předsedou sociální demokracie a po překvapivě vyhraných volbách 2002 i předsedou vlády. Jemu a Stanislavu Grossovi Zeman vyčítá, že v roce 2003 zmařili jeho vyhlídky na prezidentské křeslo. Méně už připomíná, že strůjcem chaosu byl on sám, když od počátku odmítal nastoupit v první prezidentské volbě, sabotoval úsilí nominovaného Jaroslava Bureše a diktoval si podmínky, za nichž by mohl vytáhnout Lidovému domu trn z paty. V prezidentské volbě ČSSD neuspěla, ovšem u vlády horko-těžko vydržela do konce volebního období, trucujícího Zemana ignorovala a s novým lídrem Paroubkem dosáhla ve volbách 2006 historicky nejsilnějšího výsledku.

Jiří Paroubek se ještě pokusil sociální demokracii s Milošem Zemanem udobřit. Legendární se stala fotografie, na které se oba drží za ruce a opatrně si vyšlapují po zamrzlé cestě. Že se z tohoto objetí Paroubek nakonec vymanil, je snad jeho hlavní historickou zásluhou. Definitivně ukončil zemanovskou éru a dal ČSSD šanci stát se jinou. Neříkám, že za všech okolností lepší, ale přinejmenším vypočitatelnější a týmovější.

Nyní tedy Miloš Zeman veřejně fandí Straně důstojného života Jany Volfové, která může sociální demokracii ubrat ve volbách cenná procenta. Pak by Zeman mohl naposledy zkusit připomenout, že je připraven v nouzi své bývalé straně pomoci, zvlášť když selhal i Jiří Paroubek. Musela by jej ale pěkně poprosit.

Současná česká sociální demokracie má k dokonalosti daleko. V porovnání se shánčivou Topolánkovou ODS zaostává v hledání vlivných spojenců a podporovatelů ze sféry politické i občanské. Kontakty se včelaři, zahrádkáři či myslivci jsou bezesporu prospěšné, leč strategický průlom nepředstavují. Doporučovat však ČSSD oprášení přátelství s Milošem Zemanem by se rovnalo kopání pořádně hluboké jámy. Extravagantní expředseda totiž problémy demokratické levice neřeší. Pokud na ně rovnou nezadělává, tak je přinejmenším soustavně umocňuje.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6