Co hlava státu, to jiný styl. Známe prezidenty civilní, poddajné i dominantní. Na Slovensku zase mají prezidentku, která denně ukazuje, že dýchá spolu se svými spoluobčany. Jak to naposledy doložila rychlá reakce Zuzany Čaputové na nečekaný výsledek soudu s vrahy novináře Kuciaka a jeho snoubenky. Obnášela položení kytice u jejich symbolického bratislavského pomníčku.

Český prezident se vynořuje z útrob Pražského hradu či zámku v Lánech jen zřídkakdy, takže je to událost. V mezičase řada médií visí na rtech jeho nikým nevoleného, ale o to upovídanějšího mluvčího. A když se pak Miloš Zeman objeví na veřejnosti, je dotazován na kdeco, bez ohledu na jeho reálné kompetence.

Na šéfa antimonopolního úřadu (Petra) Rafaje, jehož osud má v rukou, se Zemana v neděli na televizi Prima nezeptali. Zato stihl podpořit pětitisícový předvánoční příspěvek pro penzisty i odmítnout koaliční nápad na dvě sazby daně z příjmu. Víme také, že s koronavirem by bojoval v ohniscích nákazy přísně a nesmlouvavě, avšak plošná protiepidemická opatření mu vadí. Už vůbec by nevypínal ekonomiku jako na jaře.

A když byl dotázán na Ferdinanda Peroutku, dál umanutě opakoval, že text, ve kterém měl pasovat Hitlera na gentlemana, existuje, přestože jej kromě prezidenta nikdo neviděl. Prostě si navykl, že ostatní jsou na něj krátcí a publikum, které mu bude aplaudovat za jakékoli situace a za jakýkoli výrok, si najde vždycky.

Nejzajímavější ale byly Zemanovy postřehy související s českým přístupem k mezinárodnímu dění. V návštěvě předsedy Senátu na Tchaj-wan vidí například klukovskou provokaci. Reakci Číny sice označil za přehnanou, ale ještě více se mračí na Miloše Vystrčila (ODS), který se vydal na cestu bez toho, aby v tom měl podporu premiéra, ministra zahraničí, předsedy sněmovny a prezidenta. Zeman prý Vystrčila přestane zvát na koordinační schůzky nejvyšších ústavních činitelů k zahraniční politice.

Že by exemplární trest, podobně jako když Zeman kdysi naznačil, že vztah k Číně stojí za koncem jeho přátelství s Jaroslavem Kuberou (ODS)? Ničemu to nepomůže, ale asi ani neuškodí. Ostatně – za zahraniční politiku je zodpovědná jen vláda a nikdo jiný – ani prezident. Přestože například sjednává mezinárodní smlouvy a podepisuje pověřovací listiny velvyslanců.

Zemanův puritánský postoj k politické odpovědnosti je o to zajímavější, že on sám je nejčastějším rebelem. Vládu opakovaně přivádí do úzkých – jen namátkou nekritickou náklonností k Číně, Izraeli a občas i k Rusku.

Prezident též stihl zkomplikovat vztah České republiky s Ukrajinou či arabskými státy. Bezmála platí, že kudy chodí, tam za ním musí kabinet zametat pomyslné střepy. Kromě toho je se šéfem diplomacie Petříčkem (ČSSD) dlouhodobě na válečné stezce z osobních důvodů. Coby znalec bonmotů a přísloví by měl Zeman znát to, které vybízí: Kdo jsi bez viny, hoď kamenem.

Jenže – jemu se pozice „téměř monarchy“, který káže vodu a pije víno, náramně zamlouvá. Je ústavně neodpovědný a v druhém, tedy posledním funkčním období. Veřejnost je navyklá, že podobně jako jeho předchůdci napíná, ba překračuje vějíř svých kompetencí. Premiér Babiš (ANO), kterému by to mělo vadit v první řadě, se tváří jako by nic. Když jde o Zemana, krotne známý predátor jako ovečka.

Potom se ale nejde divit tomu, že do utváření české zahraniční politiky mluví radnice kdejaké městské části. Oproti jejich eskapádám, a oproti po provokacích bažícímu Miloši Zemanovi, šlo Vystrčilovu cestu podložit alespoň nějakými hodnotovými argumenty. Leč – marná sláva – cynickému a zlomyslnému českému prezidentovi hodnoty už dávno nic neříkají.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)