Dne 10. srpna 2010 požádá Nečasova vláda Poslaneckou sněmovnu o důvěru. Považuje se za samozřejmé, že uspěje bez potíží, protože ji podporuje 118 poslanců stran vládní koalice. Obě opoziční strany již oznámily, že ji nepodpoří, ale zdá se, že z toho se nikomu vrásky na čele nedělají: budou-li poslanci vládní většiny hlasovat jednotně, odpor opozice bude mít jen symbolický význam.

Pozorování povolebního dění ale vyvolává pochybnost: je skutečně zcela oprávněná sebejistota, s kterou Petr Nečas představil prezidentovi svou vládu, s kterou jeho ministři vtrhli na dobytá území svých ministerstev a s kterou nepochybně vláda předstoupí před Sněmovnu?

Premiérova odpověď na tuto otázku by byla zřejmě kladná. Nic nenasvědčuje tomu, že by měl pochybnosti či že by dokonce měl připraven katastrofický scénář pro případ, že by 10. srpna bylo nakonec vše jinak. Tím méně lze očekávat, že by se chystal přijmout opatření, jimiž by předešel překypění nespokojenosti některých koaličních poslanců přes hranici, za kterou by mohlo následovat odklonění od oficiální politiky jejich stran a odmítnutí jeho vlády.

Většina 118 hlasů je obrovská síla a k tomu v historii našeho parlamentarismu ojedinělý úkaz (pomineme-li parlament totalitního státu). Zaslepena leskem volebního úspěchu vládní koalice a ODS jako její vedoucí strana přistupují k hodnocení situace a stanovení krátkodobé vyjednávací taktiky pro jednání s opozicí bez pokory velkorysých vítězů a s bezstarostnou lehkomyslností. ODS se tváří jako vítěz voleb, ač ze všech parlamentních stran dopadla ve volbách relativně nejhůře a je nebezpečí, že po podzimních komunálních volbách se její obecný vliv na dění ve státě dále sníží. Koalice jako celek je omámena vědomím množstevní převahy nad opozicí. Neuvědomuje si, že sice vyhrála jednu bitvu, ale nevhodnou taktikou může v dalším vývoji o zisk opět přijít. Tančíc vítězné tanečky tu a tam opakovaně šlápne opozici na palec, ale občas vyvolává nevoli i ve vlastních řadách.

Potěšení z převahy si koalice užila hned při ustavování orgánů Poslanecké sněmovny, kdy ukázala svaly bezbranným komunistům a celkem zbytečně je připravila o křeslo místopředsedy sněmovny. Popudila je tím proti sobě nejvíce, jak jen to šlo. Chápu: ani mne netěší, že více než dvacet let po Listopadu je komunistická strana stálicí politického života státu. Přístup většinového uskupení demokratických stran k ní ale postrádá důslednost: nedokážeme-li stranu zrušit a nedokážeme-li obdobně jako v Polsku zákonem zakázat a v praxi vynutit respektování zákazu používání komunistických symbolů včetně názvů, pak se musíme smířit s tím, že komunističtí poslanci a senátoři budou svou přítomností „zdobit“ náš parlament ještě nejméně po jednu generaci. Protože jsou „ozdoba“ dělná a personálně slušně obsazená, nemá smysl je v Parlamentu jakkoli utlačovat. Nezbývá než uznat, že se sice jedná o stranu, která se hlásí k ideologii, jež je cizí duchu naší ústavy, nicméně její existence přesto není ve formálním rozporu s naším právním řádem. Chyba není v nich, ale v měkkém vymezení právních pravidel omezování působnosti hnutí a stran hlásících se k ideologiím, nesoucím v sobě hrozbu potlačování základních práv a svobod. Šikanování parlamentních představitelů KSČM a jejich prostřednictvím jejich voličů, kteří jsou ze zákona plnohodnotnými občany státu, je za daných okolností porušením právního řádu.

Jde o jeden z „absurdistánských“ rysů naší politické reality a vládní koalice má skvělou příležitost odstranit jej buď předvedením svých svalů na vynucení změny názvu komunistické strany, nebo přijetím komunistů do rodiny demokratických stran.

Bezstarostnost koalice se dále projevila při sestavování vlády, k jejímuž složení má výhrady nejen opozice, ale v některých případech i menšinové skupiny mezi členy a sympatizanty vládních stran. Výtky se týkají nepřítomnosti žen ve vládě, pochybností o odborné či charakterové způsobilosti některých ministrů řídit své resorty a také propojení některých z nich s byznysem. Domnívám se, že „ká-devítka“ jim mohla předejít, kdyby se cítila tlačena hrozbou odmítnutí takto sestavené vlády Sněmovnou. Patrně by se více namáhala. Hrozbu necítila, proto věci dopadly tak, jak dopadly. Nemohu například uvěřit, že by strany vládní koalice byly na tom personálně tak špatně, že by nedokázaly buď přímo ve svých řadách nebo mezi sympatizantkami najít 2-3 ženy, způsobilé řídit ministerstvo. Nepamatuji si, že by kterákoli z předchozích polistopadových vlád vzbuzovala tolik pochybností co do kvality obsazení jako tato.

Vrcholným projevem opilosti mocí je způsob, jakým část ministrů vtrhla na své úřady. V některých případech personální zásahy jdou tak daleko, že mohou dočasně blokovat činnost úřadů. Ani předem oznámené záměry na odvolání vysokých státních úředníků, jimž nepředcházelo žádné, natož odpovědné, vyhodnocení úrovně jejich práce, výkonnost státního aparátu nezvýší.

Vláda si říká „vláda rozpočtové odpovědnosti“. Díky způsobu, jímž se ujala moci, by ale spíše zasloužila označení „vláda loupeživých rytířů“.

Nejhorší na řádění dobyvatelských ministrů je skutečnost, že si takto vedou bez ohledu na skutečnost, že jejich mandát dosud nebyl potvrzen Poslaneckou sněmovnou.

Odepření důvěry vládě Sněmovnou je skutečně krajně nepravděpodobné. Nicméně není úplně vyloučené. Tato Poslanecká sněmovna se od předchozí liší vysokým zastoupením zcela nových poslanců, s myšlením dosud neopracovaným vnitrostranickým „drilem“. Ve vládní koalici převažují nové strany, které nejsou organizačně zcela „usazené“, tudíž neovládají své poslance tak spolehlivě jako jejich „staré“ kolegyně. Ani vnitřní soudržnost koalice není stoprocentní.

Varovné příznaky nespolehlivosti vládní koalice se projevily při nezdařené volbě veřejného ochránce práv. Místo rozdělení Sněmovny na poslance vládní koalice a opozici se uplatnila koalice všech stran s vyloučením ODS a prakticky přímo proti ODS. Ani tato účelová koalice nebyla nerozborná. 41 poslanců, myslících vlastními hlavami, dalo najevo odpor k lehkomyslnému přístupu vedení Poslanecké sněmovny k pochybnostem o volitelnosti kandidátky Ivy Brožové a zvolení veřejného ochránce práv znemožnilo.

Na „potopení“ vlády při hlasování o důvěře by stačilo pouhých 19 poslanců svobodného ducha a citlivého svědomí, kteří by se neztotožnili s názorem vedení své strany na důvěryhodnost úplně všech ministrů kabinetu Petra Nečase.

K výše popsané hrozbě lze přistoupit různě. Lze jí nedbat jako nesmyslu, jímž nejspíš skutečně je. Protože „opatrnost je matkou moudrosti“ lze si naproti tomu představit kroky, jimiž by se dala nepatrná pravděpodobnost naplnění hrozby zcela vyloučit. Premiér by měl usměrnit ministry, kteří si na dobytém území vedou příliš nevázaně, a měl by diskutovat se všemi poslaneckými kluby (nikoli pouze s předáky stran) o jejich názorech na počáteční chování členů své vlády. I když by to bylo zcela nezvyklé, v krajním případě by měl provést drobné úpravy složení kabinetu ještě před jeho představením sněmovně.