Po 20 letech členství v NATO máme v lecčems jasněji než po 15 letech v Evropské unii

Jsme v NATO, EU, Schengenu, máme vyvážené ekonomické vztahy s Německem i Ruskem a už nám chybí jen americká vojenská přítomnost, abychom byli opravdu spokojeni. – Tak stručně, v jedné větě, vyjádřil ukotvení České republiky premiér Mirek Topolánek v lednu 2008 v rozhovoru pro Respekt.

Ta slova si můžete připomenout dnes, 20 let po vstupu Česka (a také Polska i Maďarska) do Severoatlantické aliance. Ano, 12. března 1999 instituční ukotvení postkomunistických zemí na Západě začalo, nebylo ovšem definitivní.

Už proto, že vstup do Evropské unie přišel až v květnu 2004 a do Schengenu v prosinci 2007. Především se ale mění okolnosti. Topolánek hovořil před hospodářskou krizí, před probuzením ruské asertivity (boji v Gruzii, anexí Krymu a válkou na východě Ukrajiny), před „arabským jarem“ a velkou migrační krizí i před vlnou toho, čemu se v Evropě říká buď nástup populismu, či nástup nedůvěry občanů ve státní i unijní instituce a elity (nehodící se laskavě škrtněte).

Teď je situace jiná, ale to základní trvá. Ač vám to možná přijde přepjaté, v duchu Topolánkových slov postupoval i premiér Babiš ve Washingtonu. I z jeho návštěvy jako by – nevyřčeně – zaznívala potřeba přímého vztahu k USA a postřeh, že samotné členství v NATO ani EU nestačí.

Jsou tu velké rozdíly. V roce 2008 šlo o přítomnost amerického radaru v Brdech, tedy o projekt, který později zkrachoval (příští prezident Obama ho odtroubil), ale hlavně pro něj vláda nezískala doma většinu. Babiš si ozřejmení americké přítomnosti představuje jinak. A jednal s Donaldem Trumpem, který si zase jinak představuje americkou roli v NATO i jako bezpečnostní pojistky pro Západ jako celek a slyší na jiné argumenty.

Lze to říci i takhle. Fakt, že jsme už 20 let členem NATO, nepřináší definitivu. Každá vláda musí pracovat na tom, „aby byla opravdu spokojena“. Bezpečnostní či civilizační ukotvení této země na Západě, počínaje členstvím v NATO, je něčím, co se stále vyvíjí, mění důrazy a vyžaduje nové aktivity. Ve dvaceti letech člověk bilancuje první zkušenosti a má za sebou maturitu (zkoušku zralosti). Takže se s odstupem maturantů můžeme podívat na NATO a naše roky v něm.

Trump versus ti, kdo se vezou

Za prvé: členství v NATO se u nás vnímá hlavně jako pojistka vůči Rusku. Ale náš vstup do Aliance v roce 1999 byl přelomový něčím jiným. Ač se to málo zdůrazňovalo, tehdy jsme se poprvé v historii stali spojencem Německa na bázi rovný s rovným – ne jako vazalský stát, ale pod patronací USA a podle mušketýrského hesla „všichni za jednoho, jeden za všechny“. To byla nová, bezprecedentní situace.

Ale i tady byl skrytý háček. Ne v německé vojenské hrozbě, naopak v něčem, co lze nazvat „militantním pacifismem“. Právě když jsme vstoupili do NATO, vlády v Německu začaly razit červenozelené, později velké koalice. Výsledkem je, že Německo si stále nárokuje americkou bezpečnostní pojišťovnu, ale má téměř nebojeschopnou armádu. Přispělo k tomu, že zatímco ještě v 80. letech se o financování NATO dělily Amerika a Evropa v poměru půl na půl, dnes leží dvě třetiny na USA. A když kvůli tomu Trump nastolil ultimátum, v Evropě dostal nálepku hrozby pro NATO. Ale co je větší hrozbou pro vojenské spojenectví? Trump, jeho přebujelé ego a bouchání pěstí do stolu? Nebo ti, kdo se vezou?

Za druhé: NATO zůstává ve srovnání s EU hájemstvím racionality. To srovnání je trochu demagogické, protože vojenská aliance funguje jinak než politická unie, ale přece. Stačí se podívat na brexit – na emoce, alarmismus, ba hysterii provázející odcházení Británie z EU. A srovnat to s tím, když de Gaullova Francie v roce 1966 odešla z vojenské struktury NATO. Západ se nezbořil, jen velitelství Aliance se přesunulo z Paříže do Bruselu a místo alarmismu nastoupily tajné dohody (jak by se Francie zapojila v případě války s východním blokem).

Toto byl zátěžový test NATO. Dopadl dobře, v roce 2009 se Francie do vojenských struktur Aliance vrátila. NATO „překouslo“ i řeckou vojenskou juntu z let 1967–1974, zatímco EU se snaží kádrovat státy jako Polsko a Maďarsko za nedodržování evropských hodnot. Tedy ne že by NATO na hodnoty kašlalo. Španělsko přijalo až v roce 1982, když skončila éra frankismu. Ale prioritou je pro něj stabilita: to díky členství v NATO spolu Řecko a Turecko neválčí, i když důvody by si našly.

Zvládneme to?

Za třetí: to vše neznamená, že NATO může Evropskou unii prostě nahradit, ač ta myšlenka má své fanoušky. Ale řeči o tom, že mír v Evropě je pouze zásluhou NATO, jsou podobně přepjaté jako řeči, že je to pouze zásluha EU.

NATO funguje už 70 let, od 4. dubna 1949. Jestli ho něco skutečně ohrožuje, pak řeči o tom, že Evropa si v obraně vystačí sama, aniž by na to sama zvlášť přispěla. V českém zájmu je americkou přítomnost udržet co nejdéle a nevypadat přitom jako Německo, které si nárokuje bezpečnostní pojišťovnu, ale nechce za ni adekvátně platit. Zvládneme to?

LN, 12.3.2019