Terorismus přináší otázku zvýšení pravomocí zpravodajských složek. Adekvátní ale musí být i jejich kontrola

Po teroristických útocích ve Francii se dostali ke slovu politici. Spolehněte se na nás a budete moci spát jak batolata, zní v podtextu jejich rétorických figur. Veřejnost by však měla být ostražitá a neodevzdávat své osudy bezvýhradně do rukou zlatoústých politiků!

Jejich řeči o tom, že po Paříži je třeba vzít konečně terorismus s islamistickým pozadím vážně, jsou totiž licoměrné. ČTK publikovala přehled největších teroristických útoků v Evropě, které si vyžádaly více než pět obětí, za posledních deset let. Z 23 uvedených případů se po jednom stalo v Londýně, Oslu, Toulouse a Paříži. V Turecku to byly případy dva. „Zbylé“ dvě třetiny všech případů se ovšem odehrály na území (pro zjednodušení řekněme) bývalého Sovětského svazu.

Ideologie a kampaně

Varování tedy bylo dlouhodobé a velmi intenzivní. Proč politikům nestačilo? Nesehrál zde – kromě nekompetentnosti – zlehčující roli třeba i podobný ideologický předsudek jako v Sydney? Australské úřady si připadaly chytřejší, když odmítaly věřit informacím íránské policie, že jde o kriminálníka. Výsledkem byl teroristický útok.

Proto je nyní třeba zásadně čelit snaze politiků třískat politický kapitál z frenetického posilování zpravodajské a bezpečnostní oblasti. Dlouhou dobu tyto oblasti zanedbávali, nyní začnou třeštit a nedejbože třeba jako Ivan Langer po nocích chodit chránit Staronovou synagogu, aby národ viděl, jak jsou svým rolím a lidu oddaní.

Svoboda, riziko a odpovědnost

Nejprve je třeba promyslet zásadní východisko. Nejzneužívanějším slovem současnosti je svoboda. Svoboda (i svoboda slova!) není bezmezná. Končí tam, kde začíná svoboda druhého. Tomu se říká odpovědnost. A třetím segmentem, bez něhož není skutečné svobody, je riziko. Současné události nepříjemně tvrdě, avšak důrazně a jasně ilustrují tuto starou filozofickou poučku. Neexistuje svoboda bez odpovědnosti a rizika.

Připustit riziko ovšem znamená uvědomit si, že zlo nelze vymýtit. Neznamená to rezignovat na bezpečnost, naopak. Pouze uvážlivými kroky, jež nebudou vláčeny emocemi, ale které bude řídit rozum (schopný též paradoxních řešení!), můžeme opravdu efektivně vzdorovat vynuceným tahům, k nimž chtějí veřejnost přimět teroristé. A, což je k uzoufání, které by mnoha politikům též nebyly proti srsti!

Zpravodajské služby žádají zvýšení svých pravomocí, zejména co se týče sledování peněz. Písnička to je stará, ověřená a pravdivá. Přes naše – z hlediska terorismu klidné – území mohou procházet teroristické finance. Teroristé zřejmě nemají zájem na sebe upoutávat pozornost, aby si tuto trasu uchovali. Důvod je zřejmý. Jakmile se jim podaří peníze „prohnat“ přes české území, ztrácí se jejich stopa, protože domácí zpravodajci se k potřebným údajům buď vůbec nedostanou, nebo stěží a s prodlevou.

Jenže ouha. Aby se na takovou transakci přišlo, sledují se příznaky nestandardních bankovních operací. Dovolil bych si velice střízlivý odhad, že na jednu takovou operaci, zavánějící financováním terorismu, by mohlo přijít desetkrát víc operací smrdících financováním politických stran.

Jenže právě zde by mohli politici přibrousit zbraně zpravodajců, kdyby jim dali větší pravomoci, i když by to mohlo znamenat nářky stranických pokladníků. Počkáme, uvidíme, jak upřímně to s námi myslí, jestli jim je bližší bezpečnost společnosti, nebo partajní kasa.

Kontrola nesmí zaostávat

Za zvýšenými pravomocemi zpravodajců pochopitelně nesmí zaostávat kvalita jejich kontroly. To snad není třeba zdůrazňovat v době probíhajícího soudního procesu s představiteli vojenského zpravodajství! (Ti prý například ke sledování potřebovali povolení signovaná předpisově, ale ke „kontrasledování“ jim stačila „kontrasignace“ premiérovou kancléřkou.)

Vládní koalice ale má ve svých řadách Ivana Gabala, jednoho z protagonistů platformy „Vraťte nám stát“, která zpracovala kvalitní návrhy na kontrolu zpravodajských služeb. Je tedy naděje, že současně se zvýšením pravomocí by se mohla zkvalitnit kontrola činnosti zpravodajských služeb. Optimální výslednicí by byl vyvážený systém, který by zásadním excesům zabránil, aniž by služby výrazněji omezil.

Velmi významným kvalitativním pokrokem by byla uzákoněná (?) role opozice v kontrolních činnostech, jako tomu je v některých civilizovaných státech. Současná vládní koalice by právě toto opatření mohla za čas velmi ocenit. Vyžadovalo by to ovšem, aby v podstatě celé politické spektrum začalo pracovat na výměru zpravodajského, bezpečnostního a obranného minima, na němž by se byli politici schopni dohodnout tak, aby po každých volbách nedoznávalo změn. Smíme doufat?

LN, 21.1.2015