V souvislosti s kontroverzním rozhodnutím jistého ministra jsem se nedávno zeptal jednoho významného českého finančníka: Co ten politik vymýšlí? „Ten nic nevymýšlí. Ten pouze plní,“ zněla odpověď. Plní něčí přání, či dokonce rozkaz. Politici jsou jen služebnictvo, které se snaží vyhovět – většinou – zájmům byznysu.

Vyhovět ale nelze všem a ti, kteří nedosáhli svého, boj nevzdávají. Zvláště v případě, kdy hrají o všechno. Těmto osobám nezbývá než snažit se o nastolení poměrů, které jejich zájmům bude lépe vyhovovat. Je to válka podnikatelských a finančních kruhů. Děje se to tisíce let všude na světě. Proč by Česká republika byla výjimkou?

Když před pár týdny vyslovila sněmovna vládě Mirka Topolánka nedůvěru, premiér tehdy v památném rozhovoru v Lidových novinách na otázku, zda pád kabinetu byl organizovaný, odpověděl takto: „Mostecká uhelná společnost, to je pěkný balíček peněz, který visí ve vzduchu, šetří to švýcarská prokuratura, naštěstí ne česká policie. To si myslím, že je jeden z důvodů.“ Topolánek pak řekl, ať po něm detaily nikdo nechce, na řadě jsou prý investigativní novináři. Ti ho ale neposlechli. Nic vypátráno nebylo. Nejspíše proto, že se ani nepátralo.

Když předseda vlády něco takového prohlásí, občan, jenž nemá mezi ušima mateří kašičku, se nad tím musí pozastavit a přemýšlet. Věc se má tak, že vláda Jana Fischera bude jakousi ochranou Mostecké uhelné společnosti?

Deník MF Dnes minulý týden přinesl informaci, že šéf dozorčí rady hnědouhelného giganta Jan Dobrovský je přítelem nového premiéra. A málem se stalo, že Vladimír Mlynář, přítel Jana Dobrovského, usedl do křesla šéfa Úřadu vlády ČR. Je to jen shoda náhod? Také je náhoda, že až do poslední chvíle se zainteresované strany hádaly o to, kdo bude ministrem financí a průmyslu. Jsou to přece strategické resorty ovlivňující dění v české energetice.

Každý musí vidět, že při sestavování Fischerovy vlády se hlavně balancovalo mezi zájmy společnosti ČEZ a jejími finančními partnery na straně jedné a zájmy uhlobaronů na straně druhé. ČEZ a firma Czech Coal, jež vlastní bývalou Mosteckou uhelnou společnost, již delší dobu vedou válku. Zdá se, že firma, kterou řídí Martin Roman, začíná mít navrch. Energetický kolos si letos v únoru pořídil německé hnědouhelné doly Mibrag a hodlá od britské firmy International Power koupit Elektrárnu Opatovice a podíl v Pražské teplárenské. Jsou to strategické projekty, které nemohou majitele mosteckého uhlí nechat klidným.

Bude tedy Jan Fischer pouhou loutkou? Nebo se zachová jako nikomu nestranící rovinář, jenž si nebude ochoten umazat ruce například od hnědého uhlí? Má Fischer vůbec politické ambice? Toho se nejvíce obávají strany, které jeho vládu po složitých a urputných jednáních sestavily. Stejně urputná a složitá politická jednání budou předcházet všem významným rozhodnutím Fischerova nepolitického kabinetu. Výsledky práce nové vlády se budou rodit velice složitě a pomalu, navíc v době, kdy začne volební kampaň, jež bude ze všech dosavadních zřejmě nejšpinavější. Strany se budou navzájem hlídat, a ke všemu jim přibude další společný a veledůležitý úkol: Hlídat všechny kroky premiéra Fischera. Vznikne z této situace cokoliv smysluplného?

Tak komplikovaně v České republice doposud nemusela pracovat žádná vláda, což je v době ekonomické krize, která se v Česku bude v druhé polovině letošního roku spíše prohlubovat, špatnou zprávou pro tuto zemi.

Proto bude pro Fischera – když už tuto nevděčnou roli přijal – neschůdnější smířit se s rolí loutky. Jen si vzpomeňme, jak ostré reakce sklidil, když si dovolil na posty ministra financí a průmyslu navrhnout „vlastní“ kandidáty. Má to zapotřebí zopakovat? Fischera nechť uklidní to, že ti, kteří z něj udělali premiéra a vybrali mu ministry, jsou více či méně loutkami také.

Autor je šéfredaktor týdeníku Euro

EURO 19/2009