Vláda projednává návrh zákona, podle něhož by byl u téhož pachatele třetí přestupek proti občanskému soužití nebo proti majetku posuzován už jako trestný čin s patřičně zvýšenou trestní sazbou. Lidově řečeno "třikrát a dost".

Nevím přesně, kolik je to let, co s tímto návrhem přišel Josef Lux. (Zemřel v roce 1999). Ani dnes mi není úplně jasné, proč nebyl jeho námět přijat. Snad že neodpovídal zdejší vžité praxi. Nebo že naše politiky a žurnalisty tento typ kriminality kupodivu netížil. Možná i proto, že původcem návrhu byl lidovec, dokonce předseda strany, která se těší jen omezenému zájmu médií a veřejnosti. Snad i jistému despektu. Jak vidno, Luxův návrh byl prozíravý, jinak by se k témž řešení současná vláda nepřiklonila. – Nechci se však zabývat kriminalitou, ani legislativou. Zajímá mě strana, která se i v dnešním Česku hlásí ke křesťanství.

Za první republiky měla celkem slušnou pozici. Tehdejší politické spektrum bylo zajímavé. Nejvíc hlasů v zemi České získávali národní socialisté, v zemi Moravskoslezské lidovci a na Slovensku Hlinkovi luďáci. Celorepublikově byli ale nejsilnější agrárníci. – Byly tu čtyři strany hlásící se ke křesťanství. Kromě Šrámkových lidovců němečtí křesťanští sociálové, slovenští luďáci a maďarská křesťanská lidová strana. Nikdy netáhli za jeden provaz. Křesťanství nebylo pojítkem. Rozhodovalo národní cítění. Naši lidovci byli navíc státotvornou oporou Hradu. Mons. Šrámek byl za války předsedou londýnské vlády.

Po válce byly obnoveny jen některé strany. KSČ plnila Stalinovy pokyny a ty ostatní české se ocitly v její pasti zvané Národní fronta. I lidovci. Jejich Helena Koželuhová na to otevřeně upozornila, ale Šrámek ji vyloučil. KSČ měla ve všech stranách své agenty a ti provedli v únoru 1948 vnitrostranické převraty. Vedoucí představitelé odešli do exilu, anebo skončili v kriminálech. Sociální demokracie byla nucena splynout s KSČ. Národní socialisté a lidovci dostali nová vedení a stali se pasivními statisty. Vyčítat jim národně-frontovní minulost není spravedlivé.

Po listopadu 1989 se Josefu Luxovi podařilo stranu zčásti probudit. Po jeho smrti tam ale nebyl nikdo, kdo by od něj převzal štafetu. Stranu dusila programová neujasněnost a vnitřní rozháranost. Těžkou ránu jí zasadila Čunkova aféra, jejíž pozadí je dosud nejasné. V loňských volbách se nedostala do Sněmovny. – Dnes má nové vedení, mladší, ale je bez peněz. Sponzoři nemají zájem.

14. února uspořádali lidovci soaré, kam pozvali novináře. Protože mě z principu zajímá strana, která chce být křesťanská, ale bojuje o přežití, šel jsem tam. Chodíval jsem na taková setkání za Josefa Luxe i později. Tentokrát tam bylo hodně mladších tváří. I docela mladých. Snažil jsem se některé vyzpovídat. Od předsedy až po mladého inteligentního aktivistu. Ten mi sdělil, že čas lidovců zatím nepřišel, ale že jistě nastane za pět až osm let. Namítl jsem, že když se strana po dvě období nedostane do Sněmovny, budou její šance mizivé. Nerad to připustil, ale oni se přesto budou snažit. Nenechali se znechutit porážkou. To se mi líbilo.

Vyrozuměl jsem, že lidovci chtějí sázet na dvě témata. Jedno je takové (řekl bych) konzervativní. Je jím péče o domov v nejširším smyslu. O rodinu, o obec, o lidský rozměr našeho světa. Druhým je sociální politika směřující proti tzv. rozevírání sociálních nůžek. Tedy téma (řekl bych) levostředové. Zeptal jsem se, jakými cestami chtějí oslovovat veřejnost. To je prý těžké. Média jim dávají najevo nezájem. Zaznamenal jsem tam mladou dámu z ČT, pár lidí z rozhlasu a mladého muže z deníku Právo. Z ostatních ústředních deníků nikoho. Ano, bude to těžké.

Vnímám osudy strany, která se chce hlásit ke křesťanství, v národě křesťanství dosti odcizeném, jako zápolení, bloudění i směřování. Vlastně jako pozoruhodný příběh. Kdyby byl dobře literárně zpracován, byla by to poutavá četba.