Absolvent právnické fakulty si může vybrat řadu profesí, ve kterých se chce realizovat. Může být soudce, advokát, státní zástupce, notář či exekutor, může učit a psát, řídit firmy nebo vyšetřovat trestné činy. Každá profese žádá jiné předpoklady, každé je se třeba učit, pro úspěch na sobě musí člověk pracovat a jeho schopnosti musejí zrát. Pro jedno povolání se člověk hodí lépe než pro jiné, a kdo není zabedněný, nepřijímá všechny výzvy, které mu osud naservíruje.

Ne každý má odvahu stát se advokátem, ne každý je dost pečlivý, aby byl dobrým soudcem. Na samém vrcholu právnického žebříčku však stojí legislativa, tedy tvorba právních norem: zákonů, vyhlášek a pravidel chování vůbec.

Abyste se formálně stali soudcem či advokátem, musíte se alespoň tři roky učit a složit profesní zkoušku. Kdo chce vést notářský či exekutorský úřad, musí ještě navíc vyhrát výběrové řízení. K tvorbě legislativy však nepotřebujete diplom, dokonce po vás nikdo nepožaduje ani maturitu. Nejspíš stačí zdravé sebevědomí a schopnost alespoň trochu umět psát. Jsou státy, v nichž se legislativci na svou dráhu připravují už od mateřské školy. Iu nás se jí kdysi zabývali moudří starci, bitvami ošlehaní, zkušení a uvážliví. Tvořit právo se totiž bez mnoha věcí nedá.

Nejprve potřebujete spoustu informací. Nejde jen o to, co chcete normou upravit, protože existují desítky cest, jak se ke kýženému cíli dostat (je rozdíl mezi pojmy „může“, „smí“, „musí“, „nesmí“).

Zákonodárce by měl mluvit skvěle česky a znát veškerou terminologii, aby nevytvářel nová slova a nedubloval pojmy stávající. Měl by chápat legislativní pravidla vlády, jež jsou kuchařkou, jak nové normy psát. Nutností jsou takřka encyklopedické vědomosti o platném právu, dnes už tak rozsáhlém, že není nikoho, kdo by ho dobře znal v celé jeho šíři. Legislativec musí být i slušným psychologem, aby správně odhadl, jak budou adresáti právní normy reagovat, zda se podle ní budou chovat, či se jí radši budou vyhýbat.

Legislativec by neměl být extrovertem, protože dobré právo je minimalistické, a nikoliv upovídané. Ze všeho nejvíc to musí být moudrý člověk, aby věděl, že právem lze upravovat jen minimum společenských vztahů. Ostatní, zejména city a emoce, se totiž právní regulaci vždycky vzepřou. Legislativcem se nikdo nenarodí a dobrou legislativu politika neuspěchá. Proto bývají těmi nejlepšími tvůrci práva lidé starší, tišší, moudří a zkušení.

Některý ministr možná soudí, že může povolat studenty z právnických fakult, aby mu do týdne napsali nový zákon. Některý inženýr si možná myslí, že dokáže novelu napsat sám. A tak dnes metodou „drive in“ vzniká právo, o jehož kvalitě můžeme nejen s úspěchem pochybovat, ale i s klidem pokerového hráče pozorovat, jak je třeba jej v rychlém sledu novelizovat, měnit, rušit a opravovat.

Nejpotřebnější výbavou legislativce je totiž statečnost - odvaha odmítnout zadání, jež je nesplnitelné, nesprávné či nespravedlivé. Naše společnost se modlí ke svobodě a k demokracii. Ale k čemu nám obojí bude bez odvahy a bez statečnosti?

Autorke je advokátka

LN, 9.7.2018