Kurzarbeit být musí, proto se musíme na nějaké její verzi dohodnout, a už tolik nezáleží, jaká ta verze vlastně bude. Tak vypadá aktuální vývoj u ostře sledovaného zákona.

Zákon zajišťující v krizových dobách mzdy zaměstnancům ve výši 70 procent obvyklého výdělku je na světě a zamíří z vlády do sněmovny. Od listopadu by už měl platit.

Zaměstnanci i jejich firmy budou kouzelným slůvkem kurzarbeit chráněni v té nepříjemné situaci, když náhle vypadnou zakázky nebo přijde další katastrofa podobná současné pandemii.

Zní to dobře, přesto člověk ani nemusí být radikálním odborářem, aby měl ze zákona i z procesu, jak byl schvalován, nepříjemný pocit.

Vždyť nejde o obyčejný zákon, ale o normu, která mění důležitou část života společnosti stejně podstatně, jako by ji měnil nový školský nebo stavební zákon. Přitom si nikdo nemyslí, že by snad bylo možné vymyslet novou regulaci vzdělávání či výstavby během pár týdnů.

U případu kurzarbeit jsme se do toho však pustili, na námitky nespokojenců nehledíme. A teprve v příštích letech zjistíme, co jsme vlastně provedli. Těmito slovy je možné varovat vládu i poslance, kteří budou normu schvalovat.

Všechno možná způsobil dojem, že se do českého prostředí jenom překlopí německá norma, která úspěšně funguje už deset let. Ovšem není vůbec jasné, do jaké míry má německá nebo třeba rakouská kurzarbeit úspěch.

Jistě má také chyby, třeba umožňuje přežít těžké časy také firmám, které se na volném trhu už nepohybují právě přesvědčivě. Kromě toho stojí systém německé kurzarbeit na pojistném, které platí podniky, v Česku půjde o státní dotace. Stát tedy bude rozhodovat, kdo zasluhuje pomoc.

Není to návrat k socialismu, kdy stát rozděloval dotace firmám, které jeho úředníci považovali za prospěšně, napadne i povrchně informovaného člověka.

S jistotou, že kurzarbeit pomáhá zaměstnancům, zase otřese stížnost odborů, že se podmínky pracujících proti současnému stavu de facto zhoršují. Dosud podle zákoníku práce platilo, že v případě, kdy podnik neměl práci, musela firma po dohodě s odbory stejně vyplatit 60 až 100 procent mzdy. Teď bude mít zaměstnanec nárok na 70 procent, které pošle stát.

Zneklidňující může být pro někoho i fakt, že stát z těchto peněz nebude platit sociální pojistné. Do výčtu problémů tak přibývá otázka, kdo nahradí důchodovému systému ušlé příjmy.

Otázek je víc než dost a ta základní zní, jestli stát vůbec ví, jak zásadně se navrženým zákonem pracovní trh transformuje. Může to skončit vznikem sítě nevýkonných, zato však na státní penězovod napojených firem, které nebude možné zavřít, když už se do nich dalo tolik peněz. Může to skončit i jinak. Během pár týdnů do konečného schválení se ovšem odpovědí na různé pochybnosti těžko dočkáme.

Autor je reportér serveru Seznam Zprávy