Otázka, zda se angažovat v politice, je mezi evangelikálními křesťany už minimálně dvě století evergreenem. Najdete zastánce názoru, že křesťané by se měli politice obloukem vyhnout, protože Kristovo království přece není z tohoto světa. Na opačném pólu jsou lidé, kteří by nejraději prosadili „křesťanskou“ legislativu a třeba „Desatero přikázání“ vtělili do ústavy. Zajímavé je, že zastánci těchto dvou krajních pohledů mají k sobě ve skutečnosti mnohem blíže, než je patrné na první pohled. Spojuje je přesvědčení, které je v podstatě naprosto správné: Kristus by měl mít prvenství ve všem. Lidé ve světě by se měli poddat Kristu. Zástupci těchto dvou názorů se ovšem neshodují v hodnocení světa: pro ty první je svět tak naprosto zkažený, že by se křesťané neměli ani v nejmenším věnovat snaze trochu ho napravit. Ti druzí ho naopak chtějí napravit stůj co stůj.

Nebudu tajit, že zastávám stanovisko, které je oběma těmto pólům vzdáleno. Je mi jasné, že tento svět ve zlém leží a že ho nelze nějak zásadně napravit lidskou politickou činností. Politika, ani ta „nejkřesťanštější“ politika, svět nespasí. Kristu jde o proměnu lidských srdcí, nikoli (v první řadě) o nápravu politických poměrů. Přesto si myslím, že určité politické snahy své místo mají, ba dokonce že křesťané by se měli politice aktivně věnovat – při plném vědomí, že svět mohou pouze dočasně a lokálně vylepšit, nikoli trvale spasit.

Metafora světla a soli

I v politice by měli být křesťané světlem světa a solí země. Tato dvojmetafora je velice nosná – a svým způsobem velmi nejednoznačná. Světlo je vždy odděleno od tmy. Čím je více světla, tím víc temnota kontrastuje. Tento obraz říká, že v jistém slova smyslu se křesťan nikdy nesmí smísit s tímto světem.

Obraz soli vypovídá zdánlivě přesný opak. Sůl se musí rozpustit v polévce – pokud zůstane ve slánce, k ničemu nám nebude. V polévce se vám ale sůl ztrácí – nedokážete ji oddělit, jakkoli byste chtěli. Otázka je, jak tuto dvojmetaforu promítneme do politiky.

Jsou lidé, kteří si myslí, že by bylo dobré, kdyby křesťané vytvořili politickou stranu, v níž by byli lidé, kteří by byli jen a jen světlo. Lidé naprosto nezkorumpovaní, neúplatní, upřímní, poctiví, čitelní… Takoví lidé by byli pro ostatní světlem, zářným příkladem, a druzí by je jistě chtěli volit, protože by k nim měli naprostou důvěru…

Klasičtí teologové ovšem dobře věděli, že i církev sama je na této straně nebe vždy jen corpus mixtum, „smíšené těleso“, v němž roste mezi pšenicí i koukol. Je-li taková i sama církev, mohla by politická strana být lepší? Pochybuji. Takto pojatá politická strana by ani neměla dost energie na to, aby dělala nějakou politiku – musela by se především starat o vlastní čistotu. To už ale zkoušela kdejaká církvička. Výsledky nikdy nebyly oslnivé. Nezřídka byly žalostné.

Další problém s křesťanskou stranou je v tom, že i kdyby deklarovala opak, bude vždy chápána jako strana výhradně pro křesťany. Pokud má slovo „křesťanská“ přímo v názvu, jak by se v ní mohli nekřesťané cítit doma? Vždy by si museli připadat jako poněkud cizorodé těleso.

Zkušenost s KDU-ČSL

Zde na chvíli opustím oblast teorie a zmíním svou osobní zkušenost s křesťanskou stranou, KDU-ČSL. Jsou v ní i lidé, kteří se nedeklarují jako věřící. Z těchto lidí je snad nejznámějším Petr Pithart – muž, který se v KDU-ČSL léta aktivně angažoval a je jedním z jejích zástupců v Senátu. Rozhodně není jediný. Já sám jsem do KDU-ČSL nevstupoval jako nevěřící, ale jako nekatolík. Vesměs jsem byl přijímán velice kladně, nicméně čas od času jsem na různých stranických shromážděních slyšel vyjádření některých lidí, kteří jednoznačně horovali pro to, aby KDU-ČSL držela čistě (římsko)katolickou linii. Tyto projevy se daly vydržet, nicméně v každém nekatolíkovi mohou a pravděpodobně budou vzbuzovat pocity, které nejsou jednoznačně příjemné.

Proč mluvíme o stranách?

Nyní ale ještě zpět k teorii. Zamysleme se nad tím, proč se politickým stranám říká politické strany. Je to nepochybně proto, že mají stranění přímo v popisu práce. Politické strany jsou tu od toho, aby zastupovaly určité zájmy, určité partikulární pohledy, určitá stanoviska. Mohou to být zájmy specifické skupiny lidí – taková byla třeba strana „Důchodci za životní jistoty“. Za první republiky to byla třeba agrární strana. Na Slovensku je Strana maďarské koalice, která pochopitelně zastupuje především zájmy Maďarů. A tak bychom mohli pokračovat.

Nemusí jít jen o zájmy sociologicky jasně definovaných skupin. Strana zelených nezastupuje zájmy určité sociologické, národnostní či věkové skupiny, ale zájmy všech lidí napříč těmito skupinami, kteří chtějí chránit životní prostředí, popřípadě prosazovat určitou politickou agendu (sňatky homosexuálů apod.). V parlamentu mohou být různé „revoluční strany“ nebo naopak „konzervativní strany“, případně „liberální strany“. Ani tyto strany se nedefinují národnostně či sociologicky, ale světonázorově.

Demokracie a absolutní nároky

Demokratické zřízení by de facto ohrožovala každá strana, která by vznášela absolutní nároky. Demokracie jako taková je slučitelná s vírou v absolutní pravdu – osobně si dokonce myslím, že dlouhodobě s ní musí být spjata, nemá-li nakonec degenerovat a zahynout. Víra v absolutní pravdu je ale něco jiného než vznášení absolutního nároku na obecnou platnost a prosazení určitého přesvědčení politickými prostředky. Nemá-li se demokracie zvrhnout v ochlokracii (vládu davu, vládu většiny), musí z principu chránit i menšiny. Tam, kde vznášíte absolutní nároky, není pro menšiny místo.

Pravice a levice?

Demokratické kolbiště – Poslanecká sněmovna, Senát, místní zastupitelstvo apod. – je tedy místem soupeření různých partikulárních zájmů. Osobně nemám moc rád dělení na pravici a levici, neboť je velmi zavádějící. Lidé si často neujasní, co je kritériem levicovosti a pravicovosti, a pak mluví každý o něčem jiném. Kupříkladu ti, o nichž se mluví jako o „pravicových extrémistech“, jsou podle mě jen jiným druhem levicových extrémistů, neboť na jejich politickém přesvědčení není z mého hlediska nic pravicového. Zatímco já považuji za pravicové hledisko snahu o co nejméně státní intervencí, a to zejména do ekonomiky, pravicoví extrémisté by těchto intervencí chtěli často více než ti, kteří jsou běžně označováni za levicové.

Někdy se mi zdá, že o naší politice rozhodují více osobní zájmy, vztahy a sympatie či antipatie než jasně definovaná témata. Proč mohli být takoví lidé jako David Rath nebo Martin Pecina nejdřív pravicoví a pak levicoví? Proč David Rath horoval nejprve pro poplatky u lékaře a pak otočil a byl ostře proti? Protože je pro něj důležitější parta, ke které se přidá, než nějaké věcné názory. Tento příklad je výrazný, ale našlo by se takových více.

Politika je pak spíše osobním bojem než bojem různých věcných koncepcí. Tento osobní boj vydatně přiživují média. Psát věcně o zadlužení nebo možných alternativách reformy zdravotnictví je nezáživné a těžko srozumitelné. Osobní přestřelky a zprávy či pouhé hypotézy o osobních animozitách se prodávají mnohem lépe. Platí ovšem rovnice, že čím více je v politice osobního nepřátelství a zaujatosti, tím hůře se řeší reálné věcné problémy.

Vraťme se ale k pravicovosti a levicovosti. Mezi některými mými přáteli, kteří by se sami označili za pravicové, kvete názor, že levicový ekonom je cotradictio in adiecto. Dle jejich názoru musí být každý skutečný ekonom pravicový. Každý správný ekonom přece ví, že zadlužování, vysoké sociální dávky, vysoká minimální mzda, přílišná vstřícnost vůči vyděračským odborům a podobné věci vposledku ohrožují prosperitu celého národa.

Domnívám se, že toto vidění světa je zjednodušené. S těmi, kdo se považují za pravicové, mě pojí přesvědčení, že každý občan by měl být osobně zodpovědný a měl by k osobní zodpovědnosti vést i své děti. Nelíbí se mi spoléhání na „stát“. Vadí mi zneužívání sociálních dávek. Vadí mi nejrůznější výjimky – včetně stravenek.

Na druhé straně jsem ale přesvědčen, že v pohledu na hospodářské uspořádání státu se z principu nemůžeme vyhnout potenciálně konfliktním přístupům: Na jednu stranu je dobré, pokud stát deformuje tržní principy co nejméně, na druhou stranu je zde hledisko solidarity s bezmocnými a slabými. Jelikož nikdo z nás nemá celou pravdu, je v politice místo pro lidi, kteří usilují o co nejméně paternalistický stát, ale stejně tak je v politice místo pro ty, kdo zastupují chudé a handicapované. Podobně vidím jako konfliktní zájmy průmyslu na straně jedné a zájmy životního prostředí na straně druhé. A nemám teď na mysli zájmy průmyslu, který už se nějak zmocnil tématu životního prostředí a prosazuje biopaliva či fotovoltaiku. Je mi ale jasné, že se nelze spoléhat na to, že by se malé, střední, velké či obrovské nadnárodní společnosti samy od sebe zajímaly, zda svým podnikáním nebudou škodit životnímu prostředí. Proto bych sloučení Ministerstva životního prostředí s jiným ministerstvem – třeba zemědělství – viděl jako katastrofu. I „tmářská“ středověká církev si byla vědoma potřebnosti instituce „ďáblova advokáta“. Tato instituce bránila (a zabránila) řadě ostudných omylů a excesů. Dovedu si představit, že spory mezi ministerstvem životního prostředí a ministerstvem průmyslu budou asi z principu nepříjemné, ale běda nám, pokud bychom se těmto sporům vyhnuli zrušením jednoho z ministerstev.

Konzervativní listy